Tuláčci

Dnes je to přesně tři roky, co jsem navštívil Hazmburk. To jsem byl ještě mladý jura a cestovat se mohlo bez omezení. V těch dobách jsem se choval jako ségruše. I sebevětší místo mi bylo malé. Vše jsem musel prozkoumat. Na podobné zříceniny hradů jsem nikdy moc nejezdil. Nejraději jsem vždy zkoumal přírodu. Ale musím štěknout, že občas jsou i hodně známá místa fajn. Jsou to místa, kde mi každou chvilku drbou děti kožich. To mám rád. Jediné co mne od podobných cílů zrazuje je , že musím být dlouho na vodítku. To zrovna moc rád nemám. Ale co, za to drbání to stojí. Hazmburk jsem si opravdu užil. Chvíli jsem zkoumal já, chvíli jsem nechal kochat pána s paničkou. Užíval jsem si to místo tak moc, že jsem i pózoval na focení. Jakpak by také ne. Vždyť jsem se povětšinou fotil s dětmi, které tu byly také na výletě. Zde jsem místo zvířecích kámošů poznával kámoše lidské. Ať už velké, nebo malé. Krásné vzpomínky mám na chlapečka v kočárku. Ten mne tehdy objal a nechtěl mne pustit. Panička mě...

Na Kumburk mám také krásné vzpomínky. Tam jsme byli před třemi lety a hrad byl ještě zavřený. Samozřejmě že ne úplně, ale dát si na něm sváču nešlo. A to by se tu celkem šiklo. Cestou na hrad jsem pobíhal lesem, co mi tlapy stačily. Že mi nestačil pán s paničkou, mi moc nevadilo. Vždy jsem běžel jednou stranou cesty dopředu, druhou stranou cesty jsem se vracel. Všechna místečka jsem důkladně prozkoumal. Cesta na hrad vedla lesem. Chvilku jsme šli do kopečka a najednou se před námi objevily hradby. Tam mne začal výlet opravdu bavit. Les, ten jsem znal, ale hradby, po kterých se dá běhat, jsem viděl poprvé. Také jsem je důkladně zkoumal. Lítal jsem nahoru a dolů, a když jsem si byl jist,  co si mohu dovolit, pobíhal jsem i s klacíkem. To byla sranda. Občas jsem  ho dal pánovi a ten mi ho hodil. Kdybych tehdy tušil, že nejsme na konci výletu, šetřil bych si síly. Po chvíli hradby skončily a objevil se hrad. Tedy spíše to, co z něj zbylo. Byla to má první zřícenina hrad...

Když jsme na tento výlet vyráželi, rozhodl jsem se, že si jej pořádně užiji. Pořádně jsem se vyspal a probudil se s dováděcí náladou. To budou mít holky radost. Cíl naší cesty byla Dívčí studánka vybudována v Brdech na počest žen, které v okolí pracovaly. Ke studánce vede krásná cesta. Je zpevněná, takže panička šla celkem svižně. Já jsem důkladně zkoumal okolí. A že tu bylo co zkoumat. Cesta vede vzrostlým lesem, kdy na jedné straně cesty je jehličí a na druhé straně cesty  je borůvčí, tráva a malé stromky. Pobíhal jsem si ze strany na stranu. Chvilku jsem zkoumal, kdo tu bydlí, chvíli zlobil ségru. Chuť pobíhat mne za celou procházku nepřešla. Jen mne mrzelo, že jsme nenarazili na žádného kámoše. Ani jejich stopy jsem nenašel. Je pravda, že cestou jsme potkali několik mravenišť, nad hlavami nám zpívali ptáci, ale po jiných kámoších zde nebylo ani památky. Za chvilku jsme dorazili na křižovatku, která nám ukazovala směr ke studánce. Podle mne by ani ukazovat nemusela. Vždyť ...

Tentokrát nás tlapky zavedly k Přírodní památce Míšovské buky. Cesta k bukům nás vedla krásným hustým lesem. Nebyl ještě moc vzrostlý, o to byl zajímavější. To se mi to zkoumalo. Sice jsem nesměl moc daleko, ale tempo, které jsme nasadily, bylo akorát, takže jsem nic nepřehlédl. Tedy skoro nic. V zápalu boje o zmapování mne vyděsil bažant. Spíše vyděsil paničku, a jak se panička lekla, lekl jsem se i já. Jinak tu byl naprostý klid. Opět nám po cestě zpívali ptáčci. I počasí n ám přálo. Z rozcestí Pod Maráskem nás čekal už jen malý kousek k cíli. Upravená cesta se změnila na lesní cestu plnou kořenů a jehličí a začala nám pomalu ale jistě stoupat. Čím více stoupala, tím více bylo vidět do dáli. K Míšovským bukům jsme se nedostali. Podél cesty totiž oplotili stromovou školku a maliním a ostružiním jsme si netroufli. Tam by mohli být i divočáci a těm se snažíme vyhnout. Ale i pohled z dálky stál za to. Kousek nad námi se rozprostíraly skály, tak jsme si na poslední chvíli upravili cíl...