Dnešní zastavení vám budu vyprávět
místo bráchy já, Rampepurda, v době výletu ještě malá, ale průzkumnice velká.
Byl to můj první výlet bez bráchy, ale i tak jsem si ho užila. Jakpak by také
ne, když jsem jela kromě paničky ještě s tetou, která mě měla celou cestu v
autě na klíně. To jsem se na něj ještě vešla.
Po hodně bílé cestě to byla opravdu jízda. Auto jelo, kam se mu
chtělo, ale co by také jeden tulák mířící k Onomu světu čekal, že? Ale dojeli
jsme v pohodě, zaparkovaly v první hromadě sněhu, co jsme u cíle potkaly, a
teta mne položila na zem. Ani nevíte, jak mne zábly tlapky. To byl taneček. Ale
jakmile jsem roztančila tlapky, už to nešlo zastavit. To si ani nedovedete
představit, jak dlouho vyndávaly ty dvě ženské věci z auta. To bylo věcí.
Doufala jsem, že nezapomenou na baštu i pro mne, když už jsem musela tak dlouho
čekat. Jakmile měly tašky na sobě, upravila jsem taneční kroky v běh a běžela
kupředu našemu ryze dámskému výletu.
Za patami se
mi prášilo, jak jsem běžela kupředu. Musela jsem i vracet, protože ty ženské
šly ták strášně pomalu, jako by se jim ani nechtělo. Přitom cesta byla úplně
supér. Na některých místech se mi všechny tlapky rozjely, kam chtěly a to byla
teprve sranda. A zrovna tam si dávaly pozor. Jak jsem si tak tančila a pobíhala,
narazila jsem na spoustu budek. Tolik jsem jich na jednom místě ještě neviděla.
Sem asi jezdí hodně kámošů. Chtěla jsem to zkontrolovat z blízka, ale panička
mne učí, že za plot se neleze. Navíc tu nebyl brácha, a co kdyby na mne někdo
vyštěk, že? Tak jsem raději zůstala u paničky a tety a ty mi pověděly, že je to
dětský tábor. Takže žádné boudy pro čtyřnohé parťáky, ale pro ty dvounohé, co
nás tak rádi mazlí. Nyní nevím, co je lepší, jestli kámoši na hraní nebo kámoši
na hraní a drbání. Ale na to jednou přijdu. Navíc nyní je kolem mne tolik
zajímavých věcí… Třeba ta pěšinka přede mnou, tu jdu prozkoumat, než se ty
ženské rozejdou.
Ještě že jsem tak udělala. Cestička byla super. Všude kolem mne
byla spousta malých keříků, které mne příjemně lechtaly na bříšku. To se mi moc
líbilo. Běhala jsem sem a tam. Narazila jsem i na haldu kamení. Konečně změna.
Tak šup nahoru. A dolu. A ještě jednou nahoru. Super místo přátelé, vřele
doporučuji. A kolem spousta pěšinek, další lechtání. Supééér. Jde se zkoumat.
To jsem se lekla. Takové prozření po běhání po pěšinkách vám
nepřeji. Vlastně nikomu. To si takhle vyrazíte z lesa po nejširší pěšince a
najednou narazíte na pořádného cvaldu, co sedí na zemi a divně se tváří.
Naštěstí jsou mi ty ženský v patách, protože sama bez bráchy se ještě bojím.
Doufám, že mne uchrání.
Hodě mne překvapilo, když vyrazily přímo k němu. To se mi vůbec
nelíbilo. Snažila jsem se je přilákat, ale marně. Ke všemu se mi smály a volaly
na mne. Jenže ten cvalda má opravdu divný výraz. No co, poslouchat se musí. Já
jim říkala, že tam chodit nemají, tak snad mne ubrání.
Jako správná tulačka jsem se vydala k paničce rozvážným krokem a
několikrát se zastavila. Stejně to nepomohlo a já musela až k paničce. Jaké pro
mne bylo překvapení, když jsem zjistila, že mi cvalda opravdu neublíží. Panička
mne poučila, že to není žádný cvalda, ale Buddha. Dál už jsem paničku
neposlouchala. Jakmile jsem zjistila, že mi neublíží, vydala jsem se opět
běhat, protože mne opět začaly studit tlapky.
Za chvilku panička dorazila i s tetou ke mně a vydaly jsme se dál,
tentokrát jinou pěšinkou. Moc daleko jsme nešly a narazily jsme na velký šutr.
Vlastně větší něž velký, byl obrovský. Tam jsem se běžet neodvážila. Panička mi
pověděla, že se nejedná o ledajaký šutr, ale že jde o Kryštofovu skálu. Trošku
jsem si jej prohlédla, prozkoumala jsem haldy kamení pod ním a šla hledat
pěšinku, co nás zavede k dalším zastavením. O těch vám budu vyprávět příště.
