Dnešní příběh vám budu po dlouhé době vyprávět opět já, Rampepurda. Brácha usoudil, že dnes bude relaxovat s pánem a zůstane doma. Já jsem byla k nezastavení, tak mne panička vzala do kopců. Bylo to úžasné.
Lítala jsem si lesem ze strany na stranu. Koukala jsem po okolí,
skákala přes cestu a vše kolem mne patřilo pouze mne. Poslouchala jsem ptáčky,
jak zpívají a vyhlížela nějakého při zemi, kterého bych mohla prohnat. Panička
ví, že mi ptáček uletí, tak se ani moc nezlobí. Obzvlášť
ne v lese. Tady přeci jen ptáčci lítají vysoko.
Jediné co mne na začátku výletu
nenapadlo, bylo, že budeme chodit neustále z kopce do kopce. Pro tentokrát jsem
to však paničce odpustila. Příroda kolem mne byla nádherná. Celou cestu jsme
šly vzrostlým lesem. Všude kolem nás rostlo borůvčí, které se občas střídalo s
mechem.
Ani jsem se
nenadála a stála jsem na prvním kopci. Tady jsem objevila malinký domeček s
teráskou. Důkladně jsem ho ze všech stran zkontrolovala a zjistila, že nikdo
není doma. Po tomto zjištění jsem mohla bez obav pobíhat dál, aniž bych se
bála, že na někoho narazím.
Vedle domku
jsem objevila vysílač. Ten bych uprostřed lesa nečekala. Tyčil se vedle malého
domku tak majestátně, že jsem si jej musela prohlédnout z blízka.
Když mne
zkoumání staveb, co tu postavili lidé, přestalo bavit, vrátila jsem se zpět k
blbnutí v lese. Opět jsem hopsala ze strany na stranu, co chvíli se vracela k
paničce, protože ta šla ták strášně pomalu.
Chvíli jsem
zjišťovala kdo tu asi tak může bydlet. K mému znepokojení jsem zjistila, že tu
bydlí jeleni a laně. Těch se bojím. Proto jsem se raději zaměřila na prohlížení
stromů a nošení šišek paničce.
Chvilku jsme
si hrály a zničehonic před námi vyrostly skály. A jak se tyčily do výšky.
Musela jsem se jít podívat z blízka. Proskákala jsem se přes kameny a stála
skoro pod skalami. Dál jsem se neodvážila. Už i tady se mi pod nohama kameny
hýbaly a čím jsem byla blíže ke skále, tím více byly nestabilní. Raději jsem
proto zůstala, kde jsem byla a prohlédla si skály z dálky.
Od skal jsme
se vydaly pomalu k domovu. Minuly jsme restauraci pro jeleny a další místní
obyvatele a pokračovaly směrem na kraj lesa. Co panička přehlídla, byl krásný
potůček. Jakmile jsem jej navětřila, hned jsem do něj hupsla. Toho bahýnka co v
něm bylo. Naprosto super lázeň. Měli byste vidět výraz paničky, když mne viděla
lézt ven. Ten mne opravdu pobavil.
Procházku
jsme si ještě trošku prodloužily, abych uschnula. Od koupačky jsem musela jít
vedle paničky a to mne napadaly vylomeniny. Jako by to panička, ani na
chvilinku ze mne nespustila oči. Však já si je uložím do paměti a provedu je na
další procházce.
