Dnes se s vámi podělím o procházku ke studánce s názvem Jedová hora. Nebojte se, nic jedového na ní není. Jen barvy místních kamenů se liší od ostatních, jsou krásně zbarvené do oranžova.
Cestou ke studánce jsme s paničkou stále stoupali. Nevím jak je to
možné, protože takto dlouho do kopce jsem již dlouho nepobíhal. Naštěstí to
nebyl kopec velký a vedl nás po krásné lesní cestě vzrostlým lesem k cíli.
Kolem cesty kvetly byliny a já jsem zjistil, že tato studánka není tak
pozapomenutá, jako ostatní. Nevím, zda za to může nezvyklý název, nebo obydlí
Fabiána hned vedle. Ale o tom vám povím za chvíli.
Cestou jsem se věnoval důkladnému zkoumání místních obyvatel.
Jakpak by také ne, když kousek od studánky jsme potkali srnku. Pomalu se
procházela po mechu, a když nás navětřila, ladnými skoky se vydala na ústup. To
byla škoda. Byl na ní pěkný pohled.
Les se pomalu měnil ze vzrostlého na mladý a po chvíli bylo podél
cesty spousta malých stromků. To už jsem zkoumání v lese pomalu nechával,
protože malými stromky pobíhat nesmím. Naštěstí na druhé straně cesty se pomalu
vracel do krásného vzrostlého lesa, tak jsem se mohl ke zkoumání vrátit.
Jakmile jsem skočil do lesa, proběhl jsem trávou a zničehonic se přede mnou
objevil potůček. V tu chvíli jsem se rozeběhl a šup do něj. To bylo pokoupání.
Už jsem si potřeboval trošku odpočinout a smočit bříško. Vždyť takového
zkoumání okolí dá jednomu zabrat. K tomu musíte hlídat směr a paničku. A věřte
nebo ne, pro jednoho tuláka je to opravdu hodně.
Za chvilku mne panička po cestě obešla. Ani jsem nemrkl a stála za
mnou. Kousek dál po cestě byl totiž mostek, který jsem ještě neobjevil, a za
mostkem stála studánka. Jakmile jsem zmerčil studánku, hned mi došlo, kde se tu
zničehonic vzal ten studený potůček. Byl správný čas zanechat koupání a jít na
průzkum.
Vyskočil jsem z potůčku směrem ke studánce a narazil jsem na
trpaslíka. Možná to zní neuvěřitelně, ale seděl přede mnou v celé své kráse.
Vlastně seděl na zápraží svého pařezového domečku a poklidně koukal do okolí.
Vedle trpaslíka seděl zajíček a naproti hlídal ježek. Ještě že panička má mne.
Ti pichlaví mafiáni mi dávají zabrat. Tváří se jako kamarádi a když je jdete
pozdravit, smotají se do klubíčka a píchají.
Konečně jsem
se dostal až ke studánce. Byla nádherná a plná průzračné vody. Vedle studánky
stála tabule, na které byl popsán příběh Fabiána, patrona místních hor. Panička
si pročítala příběh a já se zastavil. Nevím proč, ale musel jsem. Míst, která
mne nutí se zastavit, není mnoho a k mému překvapení si vzpomínám, že všechny
zatím byly v Brdech. Naštěstí malé zastavení nikomu neuškodí. Když si na tato
zastavení vzpomínám, vůbec si nevybavuji, co se mi v tu chvíli honí hlavou.
Pokud se mi v ní vůbec něco honí. Opravdu je to hodně zvláštní, ale
uklidňující.
Po chvilce zastavení a posledního pokoupání ve studánkovém potůčku
byl čas na návrat zpět domů. Hodně jsem toho dnes naběhal, ale cítím se
naprosto svěže, jako by náš výlet teprve začínal. Opravdu zvláštní pocit, ale
je naprosto úžasný.
