Jednou z nejkrásnější zastavení v
Brdech jsou určitě jejich studánky. Ne, že by Brdy nebyly krásné celé, ale
místní studánky nemají konkurenci. O většinu z nich se někdo stará a je radost
na ně pohledět. Navíc se obvykle nacházejí v místech, kde by je nikdo nečekal.
Jako třeba studánka Pod Bůrkem.
K této studánce vede nádherná zpevněná cesta. Po obou stranách
cesty je vzrostlý les, ve kterém kromě prasat žijí i srnky a jeleni. Když sem
zavítáte za krásného počasí, uslyšíte pouze
ticho a zpěv ptáků. Místní obyvatelé jsou tak plaší, že je nejspíše ani
nezahlédnete. A narazit zde na člověka? S tím už se nepočítá vůbec.
Je to tu jako v pohádce. Mohu si
tu pobíhat skoro bez omezení. Jen na příjmu být musím. Zde se ostatně může
proběhnout i ségruše. A to je co štěknout. Vždyť je to taková Rampepurda, že
obvykle musí být u paničky. Zde ale panička vidí hodně daleko, takže máme
volnost.
Tuto studánku
jsme navštívili už kdysi na podzim. Nic se nezměnilo. Stále je na svém místě,
ukrytá pod stromy kousek od cesty, ze které není vidět. Když se budete pozorně
koukat, všimnete si u cesty směrovky, ale i ta je vyrobená a umístěná tak, aby
nebila do očí. Voda ve studánce také stále je, jen již nevytéká tak, jako
vytékala kdysi.
Kousek od
studánky se nachází i křížek u cesty, který vybízí k zastavení. Je to zvláštní,
ale jeden tu má takový zvláštní pocit. Strašně moc by chtěl zkoumat okolí. Za
křížkem je ostatně hodně borůvčí a to jeden neví, koho v něm potká. Ale zde to
prostě nejde. Opravdu se musíte zastavit a alespoň se rozhlédnout po okolí. Je
to místo, kde když na chvilku zastavíte, je to jako by se čas zastavil s vámi.
Co je tu ještě zvláštní, je to ticho. Kdykoli jsme ke křížku dorazili, zpěv
ptáků utichl. Panička stála, já se rozhlížel a dokonce jsem chtěl, aby ta
chvilka trvala déle. Jenže to se nestalo. Vždy to byla pouze chvilka, ale stála
za to.
