Dnešní zastavení je vám již asi
trošku známé, ale nemůžeme si pomoci, opravdu to tu máme rádi. Za každého
počasí je tu co pozorovat. Vede sem několik cest, po kterých rádi chodíme.
Nyní, když se nám příroda probouzí, je to tu ještě úžasnější.
Louky začínají bzučet, les začíná kvést a všude pobíhají kámoši.
Ne všechny kámoše si ale pouštíme k tělu. Stejně tomu bylo tentokrát. Jeden si
tu tak tlapká a pozoruje, co se kde změnilo. Přicházíme si takhle po louce,
občas proženeme nějakého čmeldu, občas
vyčmucháme myš, ale jdeme si, jak se říká, na pohodu. Už už se blížíme k naší
oblíbené studánce, chybí nám jen kousek, a tu se před námi objeví obrovské
zvíře. Když říkám obrovské, myslím tím opravdu velké. Nevím, jestli i jej mohu
nazvat kámošem. Trošku z něj jde strach. Koukáme tak na sebe a čekáme, kdo se
pohne jako první. Panička stojí a kouká, ale co máme dělat my? Ségruše by se
vydala dopředu, ale zradily jí nohy. A já? Já se stále raději nehýbu.
Nikdy jsem takto velké zvíře
neviděl. Ano, když jsem ještě bydlel v Uhříněvsi, chodil jsem k jelení farmě,
ale to byli jeleni za plotem. Ne jako tady. Tady se promenádují jako by se
nechumelilo. Kdyby se alespoň promenádovali. Tady se na vás koukají a vy
nevíte, co si máte myslet. U srnek jsem na podobné chování zvyklý. A upřímně,
kdo by se bál srnky, že? Vždyť je jen o kousek větší než já, váhově jsem ve
výhodě a vím, že srnky jsou hooodně zvědavé a neublíží. Ale jelen? Jak mám
vědět, jak se chová, když jsem se s ním v přírodě ještě nesetkal?
Světe div se,
ale po chvíli jsme jeleny přestali zajímat. Otočili hlavy, práskli kopyty a
běželi do lesa. Na toto seznámení jen tak nezapomenu. Nevím, jak dlouho jsme se
prohlíželi, ale přišlo mi to jako hodiny. Podle paničky to ale byl mžik. Ta se
asi nebála tak jako já. Přeci jen, panička je proti mně ve výhodě.
Jakmile nás
jeleni opustili, běželi jsme se ségru očmuchat místo, kde stáli, abychom si
jejich pach dobře zapamatovali. Odedneška kdykoli jej ucítíme, nepůjdeme mu po
stopě, abychom jeleny nikde nevyplašili.
Konečně jsme
se dostali ke studánce. Tady už to známe jako své vlastní boty. Nikde žádná
jelení stopa. Tady opravdu pobíhají pouze srnky, zajíci a lišky. Ty navíc
všechny známe. Nyní už je na čase ještě zkontrolovat vodu, zda je jí tu stále
dostatek, podepsat se v návštěvních knihách a můžeme jít pomalu k domovu. Brzy
se sem určitě vrátíme a zkontrolujeme, co všechno se nám tu změnilo.
