
Tento výlet proběhl přesně před
třemi roky. Vydali jsme se na zříceninu skalního hradu Rotštejn. Dorazili jsme
do malé vesničky se stejným názvem, zaparkovali na parkovišti a vydali se
svižným tempem k hradu. Kdo by také šel pomalu, když celou cestu šetřil síly a
spal.
Cesta nás vedla lesem do mírného kopečka. Všude kolem byly skály a
nikde ani živáčka. Jen ptáci nám zpívali na cestu. Ani jsem se nenadál a už
jsme byli u hradu. K našemu nemilému překvapení byl tou dobou zavřený. Probíhala rekonstrukce. Hrad jsem oběhl a zkoumal,
jak vypadá alespoň zvenku. Nic moc jsem neviděl. Byla to jedna velká skála.
Co jsem ale objevil, bylo
schodiště vedoucí na další skálu. To se mi moc líbilo. Vydal jsem se tedy po
něm nahoru. V půlce mi začal docházet dech. Přeci jen na takové stoupání nejsem
zvyklý.
Jakmile jsem
ale byl nahoře, síly se mi vrátily. Možná to bylo i tím výhledem. Koukal jsem
přes les do údolí a k mému překvapení jsem zjistil, že jsem se ocitl na vrcholu
skal, které jsem obdivoval po cestě k hradu. Výhled byl naprosto úchvatný.
Stejně jako skály, na kterých jsme stáli. Byly takové hebké, drolivé. Všude
kolem rostly vysoké borovice. Na zemi byl koberec z borůvčí. Už byl krásně
zelený, plný listí. Borůvky ještě nerostly.
Když jsem se
vynadíval, musel jít tu nádheru kolem sebe prozkoumat. Pánečci z toho radost
neměli. Začal jsem pobíhat, co mi tlapy stačily a vůbec nemyslel na to, že bych
mohl spadnout. Kdo jednou běhal v borůvčí ví, že toto běhání je návykové. To si
takhle pobíháte, na hřbet vám svítí sluníčko a na bříšku vás hladí heboučké
větvičky. To je něco. V tu chvíli vás nic jiného nezajímá. Je vám jedno, kdo
tam bydlí. Vy si prostě pobíháte.
Jenže každé
pobíhání musí jednou skončit. V tomto případě mi to ani moc nevadilo. Pán totiž
objevil pěšinku a prohlásil, že půjdeme po ní. To byla sranda. Já se rozeběhl a
vcukuletu jsem byl skoro pod skálou. Několikrát jsem se stihl vrátit
zkontrolovat doprovod, protože tomu se moc dobře nešlo. No jo, není nad to mít
čtyři tlapky. To se z podobných kopců běhá. Ale po dvou, to je něco jiného. Mít
dvě tlapy, určitě bych zvolil jinou trasu. A že jich nahoře bylo.
Nakonec se
pod skálou objevil i pán s paničkou. Prošli jsme se obcí a narazili na
restauraci. Nebyla to obyčejná restaurace. Tato restaurace vypadala, jako by
byla v kostelíku. Měla i vlastní zvoničku. Škoda jen, že byla zavřená. Kdyby
bylo otevřeno, hned bych šel zjistit, jaké bašty tam podávají.







