Kaple sv. Rozálie

Tentokrát nás tlapky zanesli ke kapli sv. Rozálie. Opět jedno z nádherných místeček v naší zemičce. V létě se tu koná pouť, to je tu lidí. Ale v průběhu roku tu není skoro nikdo. Jen občas projede auto místní úzkou silničkou.

Jakmile sjedete z hlavní silnice, jedete mezi poli a zničehonic jste v lese. Tedy spíše než v lese v malém lesíku. Byl jsem tu již několikrát, a i když byly pařáky, zde u kapličky bylo vždy příjemně.

 První co vždy musím zkontrolovat je malá kaplička se studánkou. O studánku je skvěle pečováno. Nikdy jsem nezažil, že by v ní nebyla voda. Kolem rostou vysoké stromy, které poskytují stín k rozjímání. A ke kousání klacíků. Ty se přeci musejí uklidit.

Zatímco já jsem uklízel popadané klacíky, panička se kochala okolím. Jakmile se vydala k nové kapli, nechal jsem uklízení a následoval jí. Na první pohled to tu sice vypadá, jakoby se tu nic nezměnilo. Ale zdání může klamat.

Mile mne překvapilo zjištění, že se tu opravdu moc věcí nezměnilo. Kaple i studánka jsou stále stejné i klid je tu stále stejný. Pevně věřím, že to tak i zůstane. Kříž stojí na svém místě a v místní aleji je stále nádherně.

I srnky a zajoši jsou tu stále doma. V potůčku za kapličkou teče voda proudem. Ani ta nikam nespěchá. Na tomto místě se určitě kdysi zastavil čas. Nepamatuji si, že by nás tu někdy zastihl déšť. Za ta léta co sem chodím, vypadá vše jako dřív. Tak to má asi být. Obzvláště v případech, kdy je na místě krásně a není nic, co by jej mohlo vylepšit.

Co by to bylo za procházku, kdybych se pořádně neproběhnul. Musel jsem proběhnout alejí a cestou mezi poli. Chtěl jsem pozdravit všechny kámoše, které tu mám. Nad hlavou mi jako vždy zpívali ptáčci. To se mi to pobíhalo. Nové kámoše jsem sice nepoznal, ale podle čmuchu vím, že srnky a zajoši tu jsou v hojnějším počtu než před lety. Třeba je při další návštěvě potkám a seznámím se, kdo ví.