Občas se jdeme jen tak toulnout do lesa. Nemáme žádný turistický cíl. Tyto toulky jsou naprosto úžasné v tom, že nemusíme vůbec nic hledat a můžeme se jen tak koukat po okolí. Tentokrát jsme zavítali do lesa kousek od Podolského mostu.
Počasí nám přálo. Nebylo horko, jen jsme se trošku báli, že zmokneme. Sotva jsme do lesa dorazili, začaly se nám nad hlavami honit mraky. I vzduch v lese nám naznačoval, že se asi vrátíme s mokrými kožíšky.
Zaparkovali jsme u malého rybníčku v lese, kde v létě bývají tábory. Nikde nikdo nebyl, což byla opravdu nádhera. To se nám to běhalo.Prošli jsme opuštěným táborem a vydali se hlouběji do lesa. Panička si vykračovala po krásné lesní cestě a já si ségruší klusal v borůvčí. Blblo se nám jedna báseň. Co chvilku jsme narazili na lesní školku.
Procházka nám krásně ubíhala. Lesní cesta se kroutila mezi stromy, školky se střídaly se vzrostlým lesem a my si hráli. V zápalu hry se nám několikrát podařilo zapomenout paničku daleko za námi. Vždy jsme se však pro ní vrátili.
Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme se ocitli na místě, kde mi něco říkalo, že jsem tu již byl, že to tu znám, ale místo jsem nepoznával. Na paničce bylo vidět, že je stejně zmatená jako já. A ségruše? Té byly naše pocity úplně jedno a stále si bezstarostně pobíhala.
Co naplat, museli jsme se rozhodnout kudy dál. Stáli jsme na křižovatce a nemohli se rozhodnout, která ze čtyř cest je ta naše, po které jsme chtěli jít.Zničehonic jsem uslyšel žblunknutí. Takové jemné, ale i to mi stačilo. Rozeběhl jsem se za zvukem a tím ukončil rozhodování kudy dál.
Než se panička nadála, už jsem se láznil se ségruší v louži. Ještěže se ségruše nadále věnovala pobíhání. Co kdyby stála s námi na křižovatce a my se rozhodli jít jinudy? Vždyť by byla věčná škoda tyto lázně minout.
Po chvilce láznění jsme se vydali po cestě dále. Opět jsme byli ve vzrostlém lese, kde na jedné straně cesty roste vysoká tráva a na druhé je borůvčí. Dorazili jsme na místo, kde les dobře znám.Tady jsem si hrál jako malé štěně s paničkou na schovávanou. Tou dobou jsem byl nižší než tráva, takže jsem byl jasným vítězem. Jen panička ze hry moc radost neměla. Pamatuji si, jak mne varovala před divočáky. Tehdy jsem ještě neměl rozum, ale dnes by mne do té trávy nikdo nedostal.
Divočáky jsem potkal již několikrát. Ke všemu mám tento les důkladně prozkoumaný a vím, že nyní je tu rodinek divokých prasat podstatně více, než když jsem byl malý špunt. Vzal jsem raději nohy na ramena, štěknul po ségruši a pádili jsme dále do lesa, co nám tlapy stačily.Už mne začínaly bolet tlapky, tak jsem se rozhodl pro poslední dnešní zastavení v tomto lese. Zabočil jsem doprava, na další křižovatce zase doprava a byl jsem u jezevce. Toho musím zkontrolovat vždy, když sem přijedu.
Jezevce jsem na vlastní oči ještě nikdy neviděl. Podle čmuchu a vymeteného vchodu do nory jsem si ovšem jist, že tu stále bydlí. Jezevcova umetená cestička mne svádí k návštěvě, ale nejsem žádný norník, takže si jí odpustím. Třeba jednou, až budu méně unavený, si tu na něj počkám a pozdravím ho. Okolí je krásné, tak proč to nezkusit? Jen nevím, jak dlouho bych na něj musel čekat. Místní na něj čekali tak dlouho, až je čekání přestalo bavit.
