Přírodní památka Židova strouha
je celkem známé turistické místo. I přesto jsme tu potkali pouze vodáky.
Je to jediné místo, které jsem
navštívil, kde jsem nemusel jít vůbec po souši. Jakmile jsme se dostali
k vodě, dotlapkal jsem až k Lužnici. To bylo bájo.
Je pravda, že když jsem se
zasekl, musel jsem všeho nechat a běžet za paničkou. Jelikož jsem nemusel jít
stejnou cestou jako ona, stále jsem šel vodou. Věřte tomu nebo ne, opravdu jsem
si to užíval.
Na jedné straně říčky vede cesta,
z druhé strany říčku ohraničují skály. Jsou místa, kde říčka teče do skal.
To je teprve nádhera. Tato místa jsou poměrně hluboká, tak jsem musel plavat.
Co mne hodně překvapilo, byla
různá hloubka říčky. Chvilku si běžíte po kotníčky ve vodě a najednou,
zničehonic, do vody žblunknete i s hlavou. Podobných míst je v říčce
nespočet. Někdo by řekl, že to musí být sranda. Opravdu to sranda je, ale jednou
nebo dvakrát, mně se to stalo tolikrát, že jsem to ani nezvládl spočítat. To už
sranda nebyla.
V místech, kde Židova
strouha končí a vlévá se do Lužnice, je malý mostek. Kdo chce jít suchou
tlapkou, celou cestu také zvládne a uvidí vše, co jsem viděl já.
Jako správný Frája jsem se chtěl
po mostku také projít. Z výšky přeci jen vidíte svět trošku jinak. Jak
jsem se rozhlížel kolem sebe, zapomněl jsem zastavit tlapky. Možná jsem
spoléhal na paničku, že mne zastaví. Kdo ví. Každopádně mostek skončil, než
jsem se nadál, na pořádném balvanu a z něj jsem žuchnul, ani jsem nemrkl.
Musel jsem mít hodně vyjukaný výraz, protože panička přiběhla s hodně
vyděšeným výrazem. 
Naštěstí mi nic nebylo. Jen jsem
se lekl. Na chvilku jsem zalehl pod balvan a odpočíval. Když se nám nad hlavami
začaly honit mraky, zavelel jsem k návratu. Směr byl jasný, cesta tu byla
pouze jedna. Panička se mne sice snažila přesvědčit, že se vrátíme stejnou
cestou, ale s tím jsem nesouhlasil.
Vydal jsem se podél Lužnice přímo
za famfrňákem. Když jsem uviděl kemp, zaradoval jsem se. K mému překvapení
panička trvala na úplně jiném směru. Šli jsme do pořádného krpálu kde byly za
stromy poschovávané chatky. Pohled hezký, ale mne už bolel celý pes. 
Když už sem musel jít od kempu
pryč, zrychlil jsem, aby se prošla i panička. Za mírného funění jsme kopec
vyšli a před námi se objevila louka.
Louka byla rozkvetlá a všude
létali motýli. Těch bylo. To se moc často nevidí. Nevím jak, ale najednou jsem
měl síly zpět. Hopkal jsem si za motýly a cesta po louce utekla, ani nevím jak.
Chvilku jsme šli po silnici.
Došli jsme až na most, který vede přes Židovu strouhu. Odtud bych nepoznal, že
jsem dole byl. Přes stromy není skoro vidět. To mi ale nevadilo. Možná je
dobře, že strouha není na první pohled vidět. Vždyť kdyby jí chtěl navštívit
každý, už by nebyla tak kouzelná, jako je nyní.