Někdy se nám stane, že nás místní
pošlou toulat se na místa, která jsou nádherná, ale v mapách o nich není
zmínka. Stejně je tomu u místa, o kterém vám dnes budu vyprávět. Je to malé
místečko na skále, schované v lesích, s nádhernou vyhlídkou na
Bechyni.
Naše cesta začala na rozcestí
Kopaniny – U křížku a pokračovali jsme po žluté směrem k lesu a Bechyni.
Rozcestí jsme nechali za zády. Šli jsme po polní cestě, která vede skrz
rozkvetlou louku. Všude kolem si tu poletují motýli a je slyšet pouze zpěv ptáků.
Je to místo, které je stvořené pro volné pobíhání a přemýšlení. Nikde není
živáčka, je tu naprostý klid.
Na začátku lesa jsme odbočili
doleva a šli vyšlapanou pěšinkou až na vyhlídku. Zde jsem již musel jít u
paničky. Čím více jsme se blížili k vyhlídce, tím byla cesta krkolomnější.
Nejen že byla samý kořen, ke všemu vedla po skále, která se prudce svažovala. I
já jsem se tu bál. Šlápnout vedle, koupete se v Lužnici. Věřte tomu nebo
ne, touto cestou bych se šel koupat velmi nerad. A to jsem velký milovník vody.
Po chvilce opatrné chůze jsme se
ocitli na vrcholu skály. Stačilo jít přímo za famfrňákem a koukat, kudy je
z lesa vidět ven. To co jsem uviděl, jsem opravdu nečekal.
Vyhlídkové místo je opravdu
malinkaté. Měli jsme co dělat, abychom se sem vešli. Je tu jedna malá lavička,
asi tak pro dva lidi. Na pejsky se tu ovšem určitě myslelo také. Před lavičkou
je plácek, na který se vejde každý psí parťapka.
Opatrně jsme s sebou
s paničkou plácli na plácek před lavičkou a kochali se vyhlídkou. Pod námi
tekla řeka proudem malebným údolím. Naproti nám se rozprostírala Bechyně. Připadal
jsem si jako v pohádce.
Ani nevím, jak dlouho jsme se
vyhlídkou kochali. Nad námi se začaly honit mraky. Asi jsme byli moc zabraní do
kochání se vyhlídkou, že zatahující se oblohu jsme úplně přehlédli. Hrom, který
zničehonic zaburácel, jsme ovšem nepřeslechli.
V mžiku jsme byli na nohách
a vydali se směrem k louce. Ještě v lese se spustil déšť, a co
následovalo, nejde ani popsat. Kdybych řekl, že se čerti ženili, neodpovídalo
by to bouřce, která nás potkala.
Na louce nás začaly bombardovat
kroupy. Rozeběhli jsme se k autu. Světe div se, panička mi nestačila. U
auta jsem byl první a schoval se pod strom, u kterého jsme parkovali. Moc mně
nechránil, ale alespoň už rány tak nebolely.
Když konečně doběhla i panička a
hupsli jsme do auta, jakoby mávnutím kouzelného proutku pršet přestalo. My se
na sebe s paničkou podívali a začali jsme se hrozně smát. Takovéto
zakončení výletu jsme nečekali.
Nakonec musím štěknout, že nám
počasí pouze podtrhlo pohádkový výhled, který jsme měli tu čest vidět. Jaké
bychom měli vzpomínky bez deště nevím, ale na vyhlídku bychom určitě i tak
vzpomínali.
