Také se vám stalo, že se jen tak procházíte lesem, posloucháte zpěv ptáků, rozhlížíte se po okolí, co zde roste a najednou, zničehonic před vámi stojí stavba? Ke všemu ne ledajaká stavba, ale templ? Kdybych potkal perníkovou chaloupku, asi bych nebyl tak překvapen.
Templ uprostřed lesa mne opravdu
překvapil. Když se nad tím tak zamyslím, možná že i mile. Vždyť široko daleko
je pouze les a odpočinkové místo v lese je super věc. Žinkovský templ se navíc
nachází na kopci a podle stáří okolního lesa
bych řekl, že v době výstavby z něj byla i pěkná vyhlídka.
K
templu vede nádherná lesní cesta, kterou zvládne zdolat snad úplně každý. Na
cestu navazuje množství pěšin a pěšinek. Ty mne zavedly vždy pouze do hustého
porostu. Podle stop na pěšinkách jsem zjistil, že k templu chodí hodně srnek a
zajíců. Asi i jim se stavba líbí.
Další překvapení mne čekalo, když jsme od templu
odcházeli. Nechtěli jsme se vracet stejnou cestou, tak jsme si vybrali nejširší
pěšinu a vydali se po ní. Kousek od templu jsme narazili na pařez, na kterém
rostla houba. Vypadala jako andělská křídla. Tu jsem si i já se zaujetím
prohlížel. Po jejím vyfocení jsme se vydali pěšinkou dále.
Pěšinka se pomalu zmenšovala a začala se ztrácet v trávě.
Byl skoro nadpsí výkon se na ní udržet. Když už se mi pěšinka skoro úplně
ztratila, dorazili jsme na krásnou lesní cestu. Ta nás navnadila k pokračování
v toulání.
Dodnes nevím, zda to bylo dobře. Čím hlouběji do lesa
jsme se dostávali, tím byla cesta neznatelnější. Když už skoro nebyla vidět,
přišlo rozcestí, my si vybrali tu nejhezčí cestu a vše se opakovalo znovu. Asi
jsme si měli vybrat cestu zarostlou, třeba by se změnila v krásnou.
Hodně jsme se prodírali maliním a vysokými kopřivami a
vždy jsme měli radost, když jsme našli krásnou cestu. Nakonec jsme narazili na
cestu, po které vedla naučná stezka, co vytvořily místní děti. Paničce se
zpracování stezky tak moc líbilo, že jsme se vydali po ní.
Světe div se, ale to byla cesta. Já se konečně mohl
pořádně porozhlédnout po okolí a nemusel jsem hledat, kudy máme jít. Panička si
v klidu pročítala tabulky a já zkoumal místní obyvatele. Ve vyšší trávě jsem se
seznámil se zajochem. Tedy seznámil, čmuchli jsme k sobě na pozdrav, zajoch
vyskočil a pádil pryč. Já se ho vůbec, ale opravdu vůbec nelekl. Jen jsem si
samou radostí, že jsem narazil na kámoše, málem sednul.
Chvilku jsem si ještě pobíhal lesem a najednou jsem
zjistil, že jsme z lesa venku. Stáli jsme před místní školou, jejíž žáci
vyrobili naučnou stezku. To bylo překvapení. Asi jsem se do zkoumání lesa tak
zabral, že jsem zapomněl sledovat, kde to vlastně jsme.
