Někdy se nám stane, že si
vybereme cíl výletu a neověříme si, zda je přístupný. Naštěstí jsme se již
poučili a moc často se nám to nestává. Když se tak ovšem stane, není to nic
příjemného.
Tentokrát jsme si vybrali za náš
cíl zříceninu hradu Dobronice u Bechyně. Dostali jsme od kamarádů doporučení,
že se mi tam bude s paničkou líbit. Hupsli jsme do auta a vyrazili vstříc
novému dobrodružství.
První nepříjemnost co nás
potkala, byla absence jakéhokoli vhodného místa na zaparkování. To jsme na
tento výlet jeli opravdu malým autem, takže nakonec jsme se vmáčkli, ale kde by
zaparkovali vaši páníčci s větším autem, to vám nepovím.
Jakmile jsme měli zaparkováno,
nic nám nebránilo k výletování. Panička vzala batoh plný dobrot a šli jsme
vstříc novému dobrodružství.
Zřícenina hradu se nachází
v malé obci, kde jsem musel jít na vodítku. Ne, že bych to u nohy
nezvládl, ale na skoro každé zahradě jsem měl kámoše. Nevím jak vy, ale já když
vidím kámoše, musím jej pozdravit. Tady jich bylo tolik, že kdybych měl všechny
pozdravit, ani do večera bychom nedošli k hradu.
Cesta k hradu nás vedla
pěšinkou z mírného kopečka. Podél cesty rostly keře a vysoké stromy. Podle
zpráv, které tu nechali psí kámoši, kteří tu byli před námi, jsme se opravdu
měli na co těšit. Odpověděl jsem jim na jejich pozdravy a šel vstříc zřícenině.
Dnes jsem si to netlapkal jako
velký Frája. Dnes jsem si poposkakoval, jak to dělá obvykle ségruše. Jakpak by
také ne, vždyť zříceniny hradů ukrývají tajemství. Každá zřícenina má své.
Někdy je to sama její historie, někdy je to pověst o pokladu.
Ne že by mne nelákalo nějaký ten
poklad najít, ale abych pravdu štěkl, nijak aktivně jej nehledám. Já raději
prozkoumávám zříceninu jako takovou a hledám různá zákoutí, ze kterých mohu na
paničku bafnout. Nejinak tomu mělo být i tentokrát.
Jak jsem si tak pomalu
poposkakoval vedle paničky, zřícenina hradu se před námi zvětšovala. Byl jsem
čím dál tím více natěšený. Už nám chyběla poslední zatáčka a byli jsme
v cíli.
Jako první sem objevil přístřešek
a v něm dva kluky, kteří mi pořádně vydrbali kožich. Zaslechl jsem, jak
paničce říkají, že je zavřeno. V tu chvíli jsem se přestal nechat drbat a
šel se podívat ke kovaným vratům. K mému překvapení jsem zjistil, že mají
opravdu zavřeno.
Co naplat, už jsme přeci tady.
Přeci nepojedeme hned domů. Vydal jsem se zpět k paničce s nadšením,
že se nechám alespoň pořádně vydrbat. Když jsem k paničce došel, zjistil
jsem, že kluci jsou už fuč. Teda, to byl den.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a
objevil výklenky. Musel jsem prozkoumat alespoň je. Schovat se v nich moc
dobře nedalo, protože mne panička hlídala ostříží zrakem. Asi čekala nějakou tu
psinu.
Abych udělal paničce radost,
snažil jsem se alespoň pózovat. Moc dlouho mi pózování nevydrželo. Šel jsem se
schovat do přístřešku, kde byli předtím kluci, a házel na paničku smutná očka.
Nebo hladová? Kdo ví. Každopádně vždy, když se na paničku tímto kukučem
podívám, ví, že by to chtělo sváču.
Schovali jsme se
v přístřešku, svačili a přemýšleli co dál. Jestli jet dom, nebo najít
ještě jiný cíl v okolí. Rozhodli jsme se pro návrat domů. Příště budeme
muset naplánovat cíl bez vstupu, abychom věděli, že si jej opravdu prohlédneme.