Do Brd se můžete vydat i bez
turistického cíle. Já se s paničkou a ségruší vydal jen tak na okuk, zda
náhodou neobjevíme modré borůvky. Ty tedy chtěla hlavně panička, ale přece ji
nepustíme samotnou.
Dobře jsme udělali. Vydali jsme
se do brdských kopců, které jsou plné borůvčí. Stromy v nich jsou vysoké,
občas pod nimi uvidíte stromky nižší. Borůvčí je tak velké, že dospělákovi bude
po kolena. Mne je po bříško, a když jím probíhám, příjemně mne šimrá.
Dnes jsem měl v plánu běhat
se ségruší po cestě. Opět jsme šli po naší oblíbené červené prachové. Co ovšem
jeden nechtěl, muselo se stát. Mezi nádhernou cestou a vysokým borůvčím tekly
potůčky vody. Kde netekl potůček, byla velká louže s krásnou čistou
vodičkou.
Jak již všichni víte, je nad mé
síly nechat louži louží. Ve chvíli, kdy jde se mnou ještě ségruše, je to
opravdu nadpsí výkon. Tentokrát jsem se moc nepřemlouval a probíhal jsem
loužemi se ségruší. Jen panička si šla chvílemi po cestě, chvílemi borůvčím.
Jak jsem si tak se ségruší běhal,
zjistil jsem, že kolem nás žije spousta místních kámošů. Stopy kolem mluvily za
všechny. Kromě lišky jsem si jist, že jsem objevil i srčí a kančí otisky.
Naštěstí jsme se ségruší loužemi tak čvachtali, že jsme se nemuseli bát, že by
se k nám nějaký místní obyvatel přiblížil.
Samozřejmě jsme nešli jen jednou
cestou. Na naší krásnou cihlovou cestu navazovaly další lesní cesty. Většina z nich
je rozježděná od techniky, co kolem těží. Normálně bych z toho radost
neměl, ale nyní, po dlouhých deštích, mi ani rozježděné cesty nevadily. Co na
tom, že jsou samé bahýnko. Alespoň se vylázním. Ale ty louže. To je bájo.
Některé jsou tak hluboké, že je mi voda po bříško. Čím tu lidé jezdili,
netuším, ale bazénky, které nám tu vytvořili, jsou super.
Jak jsem si tak hopsal a střídal
louži za louží, pomalu jsem se blížil k velké lesní křižovatce. Něco mi na
ní nesedělo. Z dálky jsem se mohl pouze domnívat, co to je. Čím více jsem
se k ní přibližoval, tím více jsem věděl, že je zde něco zvláštního. Stále
jsem jen nevěděl co.
Sotva jsem na křižovatku doběhl,
uviděl jsem, co se mi z dálky nezdálo. Přímo přede mnou byla malá zídka.
Nesahala mi ani po kolena. Hned vedle ní stál sloupek s obrázkem. Kvůli
tomu jsem letěl takovou dálku jako o život. Já, pohodář, který toho moc
nenaběhá, se sem žene kvůli zídce.
Co naplat, už se stalo. Panička se
teprve pomalu přibližovala, tak jsem měl čas obhlédnout okolí. Famfrňák jsem
vztyčil a nasál, co to šlo.
V tu chvíli se za mnou
ozvalo žblunknutí. Otočil jsem se a uviděl, že už i ségruše dorazila.
Samozřejmě, jak je jejím zvykem, hupsla do kaluže těsně za mnou a bahýnko bylo
všude.
Skočil jsem do louže za ní a
chvilku s ní blbnul. Famfrňák stále vztyčený, protože navětřil něco, co se
mi moc nelíbilo.
Za chvilku dorazila panička. Bez
borůvek, pouze s foťákem v ruce. Vymyslela si, že uděláme pár fotek
na místě. Sotva nás uložila na místo focení a zmáčkla spoušť, zavelela na
ústup. Mně v tu chvíli došlo, na co mne famrňák upozorňoval.
V hustém stromkovém porostu
za zídkou byl ještě před chvilkou divočák. I panička to poznala. Kdo by to také
nepoznal. Kdo jednou ucítil pach divočáka, jen tak jej nezapomene. Nejen že
z divočáků by měl mít každý respekt. Jejich pach je tak specifický, že se
zapomenout ani nedá.