Hadí rybník nás se ségruší
poněkud překvapil. Těšili jsme se, že zde narazíme na kámoše co se jen tak vlní
po souši, případně užovku, co si lebedí na hladině rybníka. K našemu úžasu
jsme žádného hada nepotkali. Ale těch ještěrek. Těch tu bylo.
Abych pravdu štěkl, ještěrky mám
raději než hady. Jsou takové rychlé a mají nožičky. Ale hadi? Z těch mám
respekt. Nejvíce asi z užovek. Tu jsem potkal dvakrát a dvakrát jsem hodně
spěchal, abych byl co nejdále od ní. Vždy plavaly na hladině a kolem nich byla
spousta malých háďátek. Dospělé užovky se moc sympaticky opravdu netvářily.
Možná za to mohl název rybníka,
možná špatný přístup, kdo ví. Do tohoto rybníka jsem se nehrnul. Pozoroval jsem
okolí a běhal po cestě ve vysoké trávě.
Ségruše kousek od rybníka
objevila potůček s krásnou průzračnou vodou. Jakmile jsem ho uviděl, hned
jsem byl v něm. Na plavání nebyl to pravé, ale na blbnutí byl jako
stvořený. Lítali jsme mezi stromy a každou chvilku se svlažili ve vodě.
Chvílemi jsme po sobě jen tak skákali, jindy se snažili jeden druhému utéci. To
bylo bájo.
Ještě jednou jsme se vdali
k hadímu rybníku. Ani tentokrát jsme do něho nehupsli. Voda nebyla
v tom správném stavu, abychom si v ní smáčeli kožíšky, když nemusíme.
Moc se tomu nechce věřit, ale když máme na výběr, vždy si vybereme tu nejhezčí
a nejvoňavější vodu v okolí.
Chuť vykoupat se v Hadím
rybníce nebyla. To ovšem neznamená, že jsme neměli chuť prozkoumat její
nejbližší okolí. Vyblbnutí jsme byli dost, takže zkoumání místního okolí nám
šlo od tlapy.
Běhali jsme vysokou trávou a za
chvíli jsme kvetli. Za celý můj život jsem neměl takhle krásné květinové
maskování. Moc dlouho jsem si ho ovšem neužil. Květy na mne moc dlouho
nezůstaly. Co naplat, o kousek dále podél cesty rostou jehličnaté stromy a
cesta je pokrytá jehličím. To jako maskování také dobře poslouží.
Sotva jsem měl správné mafiánské
maskování, rozeběhl jsem se vstříc vysoké trávě. Rozum zůstal někde za mnou.
Lítal jsem trávou, co mi síly stačily a blbnul se ségruší.
Blbli jsme do chvíle, než jsme
zvedli zajíce. Ten ve vysoké trávě nebyl vidět. Vyskočil nám těsně před
famfrňáky. Já se tak lekl, až jsem si sedl. Ségruše se také lekla, jen místo
toho aby si sedla, rozeběhla se jako splašená za splašeným zajochem. Naštěstí
se na první zavolání vrátila.
Po zážitku se zajochem jsme se
vydali o kousek dále zkoumat další rybníky. Přeci jen jsem si chtěl pořádně
zaplavat. Ale o tom až v příštím vyprávění.