Přeskočit na hlavní obsah

Mateoradar Brdy - Praha a vrchol Praha

 

 Jsou místa, která vás přitahují jako magnet. Možná je to to jejich krásou, možná jen tím, že jsou vidět z dálky. Ať se koukáte z jakéhokoli bodu, vždy si jich všimnete. Nejinak tomu je s meteoradarem v Brdech. Není to úplně fyzicky nenáročná brdská zastávka. Meteoradar se ukrývá za stromy na vrcholu Praha, který se řadí mezi nejvyšší vrcholy Brd.

 Sotva jsem vyskočil z auta, měl jsem obrovskou radost. Uviděl jsem krásnou lesní cestu, po které se s paničkou a ségruší vydám k cíli. Mám rád tyto nefalšované lesní cesty. Cesty, které jsou měkoučké a pokryté jehličím. Občas schovávají kořen, ale to k nim zkrátka patří.

 Když jdu po takové cestě, tlapky mne moc nebolí. Nemají z čeho. Očadla se mohou soustředit na pozorování okolí, famrňák je v pohotovosti a vyhledává místní obyvatele. A ušadla? Ta mohou poslouchat zpěv ptáků a nenechat se ničím rušit.

  Už jsme vyšli skoro pod meteoradar, když se cesta změnila. Z krásné cesty pokryté jehličím, po které si kromě nás vyšlapovali i lesní mravenci a další broučci, se stala cesta ještě hezčí. Jehličí zmizelo v nádherném voňavém černém bahýnku. Mé tlapky se neudržely a rozeběhly se vstříc koupeli.

 Když ségruše zmerčila, co se chystám udělat, opustila paničku a vydala se mne následovat. To bylo úžasné. Jen co skočila do bahýnka vedle mne, hned jej začala svýma tlapami poctivě nanášet na můj hřbet. A já si to užíval. Takové bahýnko nepotkáme všude.

 Za chvilku dorazila i panička. Ta moc velkou radost z bahýnka neměla. Že je mám se ségruší v celém kožichu jí nevadilo. Řešila, jak se suchou cestou dostat k našemu cíli, který se schovával za řadou stromů přímo před námi.

 Když se paničce podařilo projít hustými nízkými stromky k našemu cíli, rozloučil jsem se se ségruší s loužemi a vydali jsme se za paničkou. Od této chvíle jsme museli jít u nohy. Ne že by nás to bavilo, ale bylo vidět, že zde jezdí auta a mohou tu být i lidé.

 Prohlédli jsme si meteoradar, který se tyčil vysoko k mrakům, a vydali se dále. Kousek za metaoradarem je pěšinka do lesa. Ne moc znatelná, ale viditelná. Po té jsme již mohli běhat bez omezení. Moc daleko jsem si se ségruší netroufl. Co kdybych ztratil paničku z dohledu?

 To se v tomto místě mohlo stát. Sotva jsme ušli několik kroků od meteoradaru, už kolem nás nebyly vysoké stromy. Všude kolem rostly malé stromky, které byly tak blízko u sebe, že přes ně nebylo vidět.

 Netrvalo dlouho a malé stromky ustoupily vysokým. Les se krásně prosvětlil a já jsem si uvědomil, že už jsem tu jednou byl. To jsem byl ještě mladý jura. Vydal jsem se rovnou ke kamenům na vrcholu Prahy. Musel jsem zkontrolovat, zda tu stále jsou. U nich se mi minule moc líbilo.

 Na Prahu vede uzounká pěšinka obrostlá vysokým borůvčím. Sama pěšinka je zasypaná jehličím ze stromů, které ji ukrývají. Sem tam se objeví kamínek. Je to tu jako v pohádce. Kousek od lidí, ale tak krásně schované, že to tu vypadá naprosto nedotčeně. Jo jo, není nad to, když příroda kouzlí.