Jsou místa, která vás přitahují
jako magnet. Možná je to to jejich krásou, možná jen tím, že jsou vidět z dálky.
Ať se koukáte z jakéhokoli bodu, vždy si jich všimnete. Nejinak tomu je
s meteoradarem v Brdech. Není to úplně fyzicky nenáročná brdská
zastávka. Meteoradar se ukrývá za stromy na vrcholu Praha, který se řadí mezi
nejvyšší vrcholy Brd.
Sotva jsem vyskočil z auta,
měl jsem obrovskou radost. Uviděl jsem krásnou lesní cestu, po které se
s paničkou a ségruší vydám k cíli. Mám rád tyto nefalšované lesní
cesty. Cesty, které jsou měkoučké a pokryté jehličím. Občas schovávají kořen,
ale to k nim zkrátka patří.
Když jdu po takové cestě, tlapky
mne moc nebolí. Nemají z čeho. Očadla se mohou soustředit na pozorování
okolí, famrňák je v pohotovosti a vyhledává místní obyvatele. A ušadla? Ta
mohou poslouchat zpěv ptáků a nenechat se ničím rušit.
Už jsme vyšli skoro pod
meteoradar, když se cesta změnila. Z krásné cesty pokryté jehličím, po
které si kromě nás vyšlapovali i lesní mravenci a další broučci, se stala cesta
ještě hezčí. Jehličí zmizelo v nádherném voňavém černém bahýnku. Mé tlapky
se neudržely a rozeběhly se vstříc koupeli.
Když ségruše zmerčila, co se
chystám udělat, opustila paničku a vydala se mne následovat. To bylo úžasné.
Jen co skočila do bahýnka vedle mne, hned jej začala svýma tlapami poctivě
nanášet na můj hřbet. A já si to užíval. Takové bahýnko nepotkáme všude.
Za chvilku dorazila i panička. Ta
moc velkou radost z bahýnka neměla. Že je mám se ségruší v celém
kožichu jí nevadilo. Řešila, jak se suchou cestou dostat k našemu cíli,
který se schovával za řadou stromů přímo před námi.
Když se paničce podařilo projít
hustými nízkými stromky k našemu cíli, rozloučil jsem se se ségruší
s loužemi a vydali jsme se za paničkou. Od této chvíle jsme museli jít u
nohy. Ne že by nás to bavilo, ale bylo vidět, že zde jezdí auta a mohou tu být
i lidé.
Prohlédli jsme si meteoradar,
který se tyčil vysoko k mrakům, a vydali se dále. Kousek za metaoradarem
je pěšinka do lesa. Ne moc znatelná, ale viditelná. Po té jsme již mohli běhat
bez omezení. Moc daleko jsem si se ségruší netroufl. Co kdybych ztratil paničku
z dohledu?
To se v tomto místě mohlo
stát. Sotva jsme ušli několik kroků od meteoradaru, už kolem nás nebyly vysoké
stromy. Všude kolem rostly malé stromky, které byly tak blízko u sebe, že přes
ně nebylo vidět.
Netrvalo dlouho a malé stromky
ustoupily vysokým. Les se krásně prosvětlil a já jsem si uvědomil, že už jsem
tu jednou byl. To jsem byl ještě mladý jura. Vydal jsem se rovnou ke kamenům na
vrcholu Prahy. Musel jsem zkontrolovat, zda tu stále jsou. U nich se mi minule
moc líbilo.
Na Prahu vede uzounká pěšinka
obrostlá vysokým borůvčím. Sama pěšinka je zasypaná jehličím ze stromů, které
ji ukrývají. Sem tam se objeví kamínek. Je to tu jako v pohádce. Kousek od
lidí, ale tak krásně schované, že to tu vypadá naprosto nedotčeně. Jo jo, není
nad to, když příroda kouzlí.