Toulání po Brdech není jen tak
obyčejné. Ať už vzpomenu na lesní pěšinky, které procházejí vysokým borůvčím
pod majestátními stromy, nebo lesní cesty, které jinde nepotkáte. Brdy jsou
prostě Brdy. Liší se jejich severní část od jižní. Za sebe musím štěknout, že
jižní Brdy mám nejraději.
Obvykle panička zaparkuje těsně u
Brd a vydáváme se do lesa. Na většině výletů nás přivítá nádherná asfaltová
cesta, která je vhodná pro cyklisty i tuláky s kočárky. U cest je většinou
velká tabule se zákazem vjezdu s upozorněním, že do lesů může zajet auto
s povolením několika málo subjektů.
Na většině výletů si mohu tlapkat
dle svých potřeb. Běhám si kde chci a kudy chci. Jen musím paničku vidět a
slyšet. Jsou ovšem místa, kde musím jít pouze po cestě. Ne celé Brdy prošly
pyrotechnickou asanací. Místo dnešního zastavení naštěstí asanací prošlo, takže
bych si zde mohl tlapkat podle svých potřeb.
Jenže nemohu. K přístřešku a
rozcestí Pod Plešcem vede nádherná cesta, na které bych očekával maminky
s kočárky a cyklisty. Šel jsem po ní několikrát a k mému údivu jsem
potkal pouze dva člobrdy se zvláštními klacky v rukách. Ale těch aut co
tudy jezdí. Je mi záhadou, kde se jich tolik bere.
Přitom po cestě k rozcestí je
tolik míst, co bych chtěl prozkoumat. Po jedné straně cesty je les porostlý
majestátními stromy, pod kterými roste vysoké borůvčí. Co chvíli je
v borůvčí mraveniště plné života.
Na druhé straně cesty je les
různorodější. Každou chvilku vysoké statné stromy nahrazují oplocenky. Na
mraveniště zde nenaradíte, ale toho kapradí všude kolem. A toho života co je tu
slyšet. To je bájo.
Co chvilku se z oplocenky
ozve takový rachot, že mi jako první na mysli vyskočí prasata. Jenže panička
říká, že prase je tichý tvor, zatímco ptáčci a myši jsou mnohem hlasitější. Musím
štěknout, že když jsem narazil na divočáka, vždy jej jako první navětřil
famfrňák, ale nikdy jej ušadla nezaslechla.
Už už jsem se chtěl rozeběhnout
zkoumat okolí, když projelo další auto. To je dobrodružství. Jeden pes se
unaví, ještě než něco prozkoumá. Přitom na zkoumání se tak těšil. Ještě že
panička po chvilce zavelela k odbočení na pěšinku mezi borůvčím. To už
byla jiná.
Já si běhal o sto šest a hledal
místní kámoše. Kromě několika broučků jsem žádného neobjevil. Panička koukala
po borůvkách, ale také žádné neobjevila. Jen v jednom místě objevila lesní
jahody. Už jich moc nebylo a po našem odchodu ani nezbylo.
Za chvilku jsme byli na rozcestí.
Tady konečně začala ta správná legranda. Mohl jsem sejít z asfaltky a
rozeběhnout se po okolí. Jak jistě víte, daleko nesmím. Ale i to málo mi zde
udělalo radost.
Jakpak by také ne. Na asfaltovou
cestu se napojovala krásná lesní cesta. Ta nejkrásnější, jakou jsme tentokrát
potkali. Všude samá louže. Ke všemu ne ledajaké louže. Tyto byly nejen hluboké,
ale také dlouhé. To je potom sranda.
Se ségruší jsme se neudrželi a
šli se proběhnout. Počasí nám přálo a vodičky bylo dost. Jelikož jsme nemohli
cestou zkoumat, panička nám dovolila pořádně se vyblbnout. Blbli jsme do
chvíle, než ségruše objevila tunel pod kládami. Tam už jsme museli být opatrní.
Nezvedat kebuli a podbíhat pod kládami byl skoro nadpsí výkon. Ale byla to
sranda. Alespoň podle smíchu paničky, která si spokojeně seděla pod přístřeškem
a koukala, jakou máme z místa radost.
