Najít pramen Litavky je skoro
nadpsí výkon. Přitom by si jeden štěkl, že to bude sranda. Sranda by to možná
byla, ale určitě ne po dešti. Když už pramen jednou naleznete, zjistíte, že se
ukrývá na krásném místě. Všude kolem vás je les, nejdříve vzrostlý, poté už
nízký a pořádně hustý.
Cesta k pramenu byla skoro
celou dobu asfaltová. Po té se mi moc tlapkat nechtělo. Vydal jsem se proto
lesem vedle cesty. To už bylo jiné dobrodružství. Kam očadlo dohlédlo, všude
samé borůvčí. Borůvčí tak vysoké, že mne příjemně hladilo na bříšku.
Občas borůvčí nahradil mech a
kapradí. Kapradí bylo tak vysoké, že mne příjemně hladilo po hřbetě. Jakmile
jsem šlápnul do mechu, tlapka se mi zabořila a mech krásně čvachtnul. Byl tak
napuštěný vodou, že při rychlejším došlápnutí se všude kolem mne rozstříkala.
To byla cesta. Tudy kdyby šla i panička, tak by si tuto procházku určitě dlouho
pamatovala. Není moc míst, na kterých se tyto zážitky poštěstí. K tomu
pohádková krajina kolem a připadáte si jako v ráji.
Netrvalo dlouho a panička sešla
ze štěrkové cesty. Vydali jsme se pěšinkou v mechu a borůvčí do hustého
lesa. Bylo mi to divné, neboť do podobných míst moc často nechodíme. Nejsou pro
nás bezpečná. Obvykle v nich bydlí divočáci a s těmi se potkat není
žádná sranda.
Divočáků jsem měl plnou kebuli.
Stále jsem se rozhlížel kolem, zda nějakého neuvidím. Famfrňák byl
v pohotovosti také. Přeci nebudu spoléhat jenom na očadla.
K mému překvapení oni
očadla, ani famrfrňák divočáky nezaznamenaly. Co však nešlo přehlédnout, bylo
množství louží a loužiček v mechu. Občas byly tak velké, že tvořily malý
potůček. Vodička tu byla kam očadlo dohlédlo a famrňák dovětřil.
Tlapkal jsem si po pěšince louže
nelouže. Bylo jich tu tolik, že vyhnout se jim byl nadpsí výkon. Jelikož se
jako správný pes louží nebojím, šel jsem stylem tlapka tlapku mine.
Za chvilku jsem dotlapkal do
hustého lesa. Pěšinka pomalu mizela. Široko daleko byly vidět pouze stromky,
pařezy a louže. Občas jsem zahlédl kapradí. Opět jsem objevil jedno
z pohádkových míst.
Panička, člobrda neveliký, šla
celou cestu hustým lesem v předklonu. Chodila zleva doprava a zprava
doleva. Neustále si koukala pod nohy a snažila se louže obejít. Divím se, že se
jí chtělo. Vždyť vodička je tak bájo.
Netrvalo dlouho a ocitli jsme se
v loužičkovém ráji. Louže střídala louži. U některé byl pařez porostlý mechem,
jinde z mechu vyrůstalo kapradí. Měl jsem v plánu všechny zmapovat,
ale to se mi nepovedlo.
Co se mi ovšem povedlo, bylo
objevení pramenu Litavky. Za tím jsme se sem vydali. Byl jiný než ostatní louže
a tůňky. Jako jediný byl hnědý. Vodička byla průzračná stejně jako všude kolem.
Rozdíl byl pouze ve dně. Pramen Litavky neměl mechové dno. Jeho dno bylo plné
jehličí. Proto vodička vypadala hnědá.
Z objevu jsem měl velkou
radost. Jakpak by také ne, když pramínek měl konkurenci v mnoha loužích
kolem. Není moc velký a proudem také neteče. Zajímavý je snad jen tím, že se
z něj cestou z kopce stává říčka.
