Brdy jsou opravdu pohádkové místo. Dvojnásob to platí o blízkém okolí Třemšína. O říčce Vlčavě, kde by mohl vzniknout další večerníček z mechu a kapradí, jsem vám nedávno vyprávěl. Stejně tak jsem vám nedávno vyprávěl o Čertově vřetenu. Dnes vám povyprávím o pohádkové roubence nedaleko.
Od výše zmíněných bodů vede
k roubence krásná asfaltová cesta. Krásnější než pro mne určitě bude pro
rodiny s kočárky a pro cyklisty, ale i mne se líbila. Obrousil jsem si drápky
a do tlapek mne netlačil štěrk.
To si takhle tlapkáte cestou
necestou a Čertovo vřeteno necháte za chvostem. Jdete krásným lesem. Místy
vzrostlým, místy hustým díky novým mladým stromkům. Všude je spousta cestiček a
pěšinek od místních kámošů. Škoda jen, že většina z nich vede do hustého
lesa. A tam jak už moc dobře víte, nesmím.
Tlapkal jsem si proto po
asfaltové cestě. Rozhlížel se kolem sebe, užíval si zpěv ptáků a jen tak
bloumal. Přemýšlel jsem nad tím, kdo tu asi bydlí a kdo mi zpívá do kroku, když
tu sem mezi stromy zahlédl něco, co mi sem nezapadalo.
Z dálky jsem nevěděl co mne
tak přitahuje. Přidal jsem do kroku a vyklusával si k záhadnému místečku.
To víte, musí tam být první a pořádně si místečko očíhnout.
Co mne tak přitahovalo, byl
křížek mezi stromky. Úplně mezi ně zapadl. Být trošku nepozornější, možná ho i
minu. To by byla škoda. Křížek je krásně udržovaný a dokonce i s věnováním. Je
věnován Josefu Milcovi. Kdo to byl, mi ani ptáčci nad hlavou nevycvrlikali. Co
vím ale s jistotou je, že to byl určitě někdo, kdo si zastavení a malou
vzpomínku zaslouží. Kdyby tomu tak nebylo, určitě by mu nikdo křížek nestavěl.
Když jsem měl křížek prohlédnutý,
pokračoval jsem dále, přímo za famfrňákem. Cesta mi ubíhala pod tlapami a les
kolem mne se pomalu měnil. Byl čím dál tím méně hustý a bylo vidět čím dál tím
dále. Les se pomalu začal rozestupovat a já uviděl něco, co vypadalo jako
perníková chaloupka.
Les kolem chaloupky se
rozestupoval a já uviděl, že chaloupka stojí na rozcestí. To byl nádherný
pohled. Vnímal jsem pouze rozcestí, chaloupku a les. Místo, které vybízí
k odpočinku a posezení. Je vidět, že i na toto se myslelo, protože před
chaloupkou takové posezení je.
Zavrtěl jsem chvostem paničce a
vydal se k chaloupce. Několikrát jsem chaloupku oběhl, důkladně očmuchal a
zjistil, že není perníková. V tu chvíli jsem si byl naprosto jist, že
nejsem v pohádce. Toto zjištění mne tak uklidnilo, že jsem si lehl vedle
vchodu a spokojeně odpočíval.
