Ke skále Marie Terezie nás
zavedla krásná lesní cesta. Cesta, na kterou navazuje nespočet dalších cest a
pěšinek. Nemyslete si, že to jsou ledajaké cesty a pěšinky. Po deštích, kterých
bylo v minulých dnech opravdu dostatek, jsou plné louží a loužiček. Krásných
bahnitých loužiček, které já mám tak rád.
Radostně jsem si jen tak pobíhal
lesem, převážně po cestě. Nebylo kam spěchat. Nad kebulí mi občas zasvítilo
sluníčko, ptáčci zpívali a panička se mnou držela krok. V duchu jsem si
štěkal, jak je tu nádherně.
Co chvilku jsem hodil očadlem do
lesa, zda neuvidím nějakého kámoše. Mezi stromy by se mi neschoval. Jsou tu tak
vysoké, že je vidět hluboko do lesa.
Kámoše jsem žádného neviděl. Co
však přitahovalo můj pohled, byly všudypřítomné potůčky. Kde netekly potůčky
vody, byly cesty plné kaluží. Všude, kam očadlo dohlédne, je nějaká vodička. Je
jí tu tolik, že nevím, kterou si vybrat k osvěžení. O koupeli nemluvě.
Za chvilku jsme se dostali na
křižovatku. Vydal jsem se dále za famfrňákem. Dobře jsem udělal. Než si panička
stihla křižovatku vyfotit, šel jsem prozkoumat starou lesní cestu, co vedla
opodál.
Zatímco my jsme šli po asfaltce,
tato cesta byla krásně měkoučká. Místy byla tak měkoučká, že jsem v ní byl
po kotníky. Kousek přede mnou byla loužička, tak akorát na mé tělíčko. Od
chvíle, co jsem tuto cestu uviděl, bylo mi jasné, že je to přesně to, co
hledám.
Všude kolem tečou potůčky vody.
Vody průzračně čisté. Potkali jsme spoustu podobných lesních cest, jenže louže,
které se na nich vytvořily, by poskytly lázeň maximálně kokrovi. Zato tato
cesta byla to pravé ořechové. Nejen, že na ní bylo nepřeberné množství malých
loužiček. O kousek dále, hlouběji do lesa, se již pyšnila pořádnými loužemi.
Než ke mně panička došla, už jsem si v jedné z nich lebedil.
Když mne panička uviděla, zavrtěl
jsem si chvostem. Zase jsem jí dostal. Protočila panenky a začala se smát. Co
také jiného mohla dělat. Přeci se nebude zlobit. Moc dobře ví, že bahenní
koupel je zdravá na srst.
Když jsem byl dostatečně vylázněn
a důkladně zamaskován, vyrazili jsme dále. Spokojeně jsem si vrtěl chvostem a
rozhlížel se na všechny strany. Netrvalo dlouho a očadla zmerčila skálu vedle
cesty.
Bylo to hodně zvláštní. Celou
cestu si tlapkám lesem a vidím potůčky a majestátní stromy. Nyní se místo
potůčků pod majestátními stromy ukrývá skála. Skála, která není nikterak
vysoká. Na první pohled zaujme pouze tím, že je první skálou, kterou jsme
tentokrát potkali.
Vím, že by se tam chodit nemělo.
Ale poručte si. Navíc nyní jsem důkladně maskován. Jediný kdo mne uvidí, je
panička. Ta mne sledovat musí. Co kdybych jí chtěl vyštěknout ještě nějakou
lotrovinu?
Vydal jsem se na průzkum skály.
Proběhl jsem borůvčím s famfrňákem v pohotovosti. Kolem skály je
tolik křoví, že bychom tu mohli narazit na místního kámoše.
Žádného kámoše ani místního
obyvatele můj famfrňák nezaznamenal. Několikrát jsem skalku oběhl a vrátil se
zpět na cestu. Musím štěknout, že jsem byl hodně překvapen.
Za skálou Marie Terezie jsem
uviděl, že je podél cesty spousta skal a skalek. Podle mapy všechny beze jména.
Přitom mně se líbí mnohem více, než skála Marie Terezie.
Tyto skály mají spoustu dalších
plusů. Jednoznačně ten největší je, že se po nich dá pobíhat. Některé se dají
obíhat, některé jsou jako schody. Některé se jen majestátně tyčí u cesty.
Kdybych se měl rozhodnout, zda se jednou vrátím zpět ke skále Marie Terezie,
nebo se půjdu podívat na skály beze jména, určitě vyhrají ty bezejmenné.
