V lese trávím hodně času.
Obzvlášť, když jsou venku velká vedra. Ty sice letos moc nejsou, ale na lesy
jsem nezanevřel. Obzvlášť na ty, které znám, jako své vlastní tlapky. Tedy
znám, spíše bych měl štěknout, jsem znal.
Stromky tu rostou, jak jen mohou.
Vysoké majestátní stromy kryjí nízké špunty, kteří se o slovo teprve přihlásí. Jediné
co mají společné je jehličí a místo, kde rostou. Nádherné místo ve svahu, který
zanedlouho vystřídá svah jiný.
Uprostřed všech svahů teče malý
potůček. Je jen málo míst, kde se dá dostat až k němu. Letos jsem se k němu
nedostal, ale příští rok už všude kolem porostou nové stromky a určitě se na
potůček dojdu podívat.
Podobnými lesy hopkám rád. Sice
jsem je měl raději, když všude kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké majestátní
stromy. To se mi schovávalo a hrálo jedna radost. V zákoutí mezi stromky
jsem hledal kámoše, kteří na místech bydlí.
Nyní jsou mé procházky jiné. Ne,
že bych nehledal místní kámoše. Jenže v těchto místech jich moc není.
Místo stromů roste na protěžených místech tráva. V ní mohu narazit tak
maximálně na zajocha. A jak dobře víte, zajoši mi vždy zamotají kebuli.
I přesto jsem se trávou musel
proběhnout. Co mne mile překvapilo, bylo množství květin, co v ní rostou.
A jak všichni dobře víme, kde jsou květiny, jsou broučci, motýli a včelky. A
všech těchto kámošů tu bylo. To byla nádhera. Vůbec jsem nečekal, že sotva tato
část lesa rozkvete, místo mých čtyřnohých kámošů narazím na tyto pidi kámoše.
S několika velkými barevnými
motýli jsem si poletoval lesní loukou. Občas přeskočil zapomenutou větev, občas
na poslední chvíli oběhl pařez. Ani jsem
si nevšiml, že se kopec, po kterém jsem si s motýli běhal, začal zvedat.
Netrvalo dlouho a už jsem byl
opět v jehličnatém lese. Motýli se vrátili zpět na louku. Nyní mne nic
nerozptylovalo od zkoumání této části lesa. Běhal jsem si mezi stromky s famfrňákem
vztyčeným k nebi. Navětřil jsem srnky a jednoho zapomenutého zajocha.
Musím štěknout, že zajoši se do těchto končin po dlouhé době pomalu vrací. Je
jich tu čím dál tím více. Za to jsem moc rád.
Jak jsem si tak pobíhal mezi
stromy, uviděl jsem další lesní louku. Les jsem měl již prozkoumaný, nic mne
tedy nebránilo, vydat se jejím směrem. Čím blíže jsem louce byl, tím více se
les rozevíral. Co má očadla spatřila, bylo velkým překvapením.
Uprostřed lesa, kde bych to nečekal,
se zničehonic objevila nádherná vyhlídka. Koukal jsem si do dálky a poznal
Jetětice, malou vísku nedaleko Podolského mostu.
Kopec, na kterém jsem stál, byl
již opět plný pidi stromků. Běhal jsem si mezi nimi slalom a kochal se výhledem
do dálky. Nebude trvat dlouho, a stejně jako toto vyhlídkové místo vzniklo,
zanikne. Opět zde bude nádherný hustý les, ve kterém bude bydlet spousta
kámošů. Jenže než se tak stane, budu se sem chodit kochat vyhlídkou. Vyhlídkou
na malou jihočeskou vísku. Na pole, louky a lesy všude, kam očadlo dohlédne.
