Po dlouhé době jsem člobrdici
vytáhl na Třemšín. Chystal jsem se na něj od května, ale ne a ne na něj dojet.
To se konečně změnilo. I přes uzavírku na silnici a nutnou improvizaci při
parkování, jsem si výlet skvěle užil.
Člobrdice zaparkovala u zámečku Roželov a než
jsem stačil mrknout, už jsem byl v lese. V lese s majestátními
vysokými stromy a zpevněnou cestou, po které se tlapká jedna radost. Nad kebulí
se mi občas prohnal nějaký ten mráček, ptáčci mi zpívali do kroku a já se
rozhlížel na všechny strany. Věděl jsem, že tento výlet bude stát za to.
Než jsem se nadál, už jsem stál
na rozcestí a podivnou chaloupkou mezi cestami. Co byla zač, netuším, ale
kousek od ní byly zajímavé pícky. Několikrát jsem chaloupku oběhl a nakonec se
vydal po cestě vpravo, do mírného kopečka.
Tlapkal jsem si svým pohodlným
tempem, poslouchal ptáčky a famrňákem větřil kámoše. Je to zvláštní, ale
v těchto místech asi žádní nebydlí. Možná tudy procházejí, ale kromě
ptáčků a nepřeberného množství hmyzu jsem žádného kámoše nenavětřil.
Cosi přeci jen famrňák objevil.
Po levé tlapce jsem měl malou lávku z několika klád a za ní se schovávala
studánka s lavičkou. Super místečko vybízející k odpočinku. Jen kdyby byla
ve studánce vodička, to by bylo bájo. Toto je letos první studánka, kterou jsem
objevil bez vodičky.
Studánku jsem nechal za chvostem
a v rytmu zpěvu ptáčků jsem pokračoval přímo za famfrňákem. Cesta mi pod
tlapami příjemně utíkala. Kolem mne se střídal les s majestátními vysokými
stromy s místy, kde roste spousta pidi stromků. Minul jsem několik
oplocenek, vyláznil se v loužích a zmerčil bučinu.
Sotva má očadla zahlédla výrazně
zelenou barvičku, tlapky se daly do pohybu. Tělo se rozvlnilo a ušadla měla co
dělat, aby se mi udržela na kebuli. U cesty jsem podběhl mezi několika
jehličnatými stromy a už jsem stál pod hodně zvláštním bukem.
Takový buk jsem uviděl poprvé
v životě. Vlastně nejde jen o druh stromu. Nikdy jsem neviděl jeden velký
strom, který by měl pouze jeden kmen, ale rostl ze dvojích kořenů. Několikrát
jsem mezerou pod kmenem proběhl, abych se ujistil, že mne nešálí zrak. Světe
div se, opravdu takto zvláštní strom roste. A neroste si nikde jinde, než
v mých oblíbených Brdech. Mám to ale štěstí.
Pod bukem jsem se nechal několikrát
zvěčnit. Ač nerad, musel jsem ho nechat na místě a pokračovat v procházce.
Kdybych neměl naplánované další zastávky, klidně bych u buku posvačil. Hned
vedle jednoho z kořenů leží kláda, která vybízí k sezení. Asi na
místě nebude ležet dlouho, ale kdyby u buku zůstala, myslím, že by jí
k posezení využilo více kámošů.
Nestačil jsem se pořádně
rozeběhnout a očadla zaujal další zajímavý cíl. Po pravé tlapce za zatáčkou za
rozcestím na mne koukala malá skalka. Kde ta se tu vzala, nevím, ale moc mi sem
nezapadá. Je sama osamocená pod vysokými stromy. Člobrdice si myslela, že
z ní něco uvidí, ale viděla pouze stromy před námi.
Ještě štěstí, že jsem na skalku
nešplhal já. Než stihla člobrdice opatrně ze skalky slézt, očadla měla
v merku další cíl. Viděla krásné dřevěné tři kříže u cesty, kterou jsem
nechal za zády. Musel jsem odbočit těsně před nimi, jinak mi nejde do kebule,
jak jsem je mohl minout.
Kříže mne tak přitahovaly, že
jsem málem zapomněl na člobrdici. Pomalu jsem se jí vzdaloval a blížil se ke
křížům. O těchto křížích vám štěknu jednu zvláštnost. Kdysi dávno, v době
dávno minulé, se tu stalo jednomu človíčkovi neštěstí. Člobrdové, co človíčka
znali, mu tu postavili kříž. Po letech, kdy už kříž vypadal, že dlouho stát
nebude, nezávisle na sobě dva člobrdové přivezli kříže nové. Postavili je na
místo a nakonec tu zůstaly všechny tři kříže. Pěkný příběh, nemyslíte?
Od chvíle, kdy jsem dorozjímal u
tří křížů, vedla má cesta stále do kopce. Chvilku do mírného kopečka, kde jsem
objevil Třemšínskou studnu. Její hledání mi dalo tak zabrat, že člobrdice
vyndala mapu a hledala jí se mnou. Když už se mi srnka stojící nade mnou na
kopečku začala smát, nechal jsem člobrdici s mapou v ruce a vydal se
hledat studnu dále do kopce. Po pár krocích jsem jí našel. Ještě že mám svůj
famfrňák bez mapy a GPSky. Přirozené hledání má něco do sebe.
Čím více jsem se od studny
vzdaloval, tím více se přede mnou les otevíral. Za chvilku jsem se kochal
výhledem do dálky v místech, kde ještě nedávno byl hustý les. Musím
štěknout, že výhled je to krásný, tak krásný, že jsem přešel partyzánský bunkr.
To jsem si naštěstí uvědomil v další zatáčce, když jsem se pomalu vracel
zpět do lesa.
Nenajít partyzánský bunkr na
Třemšíně by byla velká škoda. Je pravda, že je snadné jej přejít, ale když se
budete vracet, určitě si vedle cesty všimnete pochroumaného zábradlí a
nepravidelných schodů a jste v cíli. Bunkr je to neveliký, sám se do něj
vejdu tak akorát, ale za návštěvu rozhodně stojí. Navíc když se k bunkru
otočíte zády, můžete se kochat úžasnou vyhlídkou.
Když jsem měl bunkr prohlédnutý,
vydal jsem se na Třemšín. Minul obsazené odpočívadlo, ze kterého je také super
vyhlídka a pokračoval ke kapličce. Ta se za dobu, co jsem u ní byl, vůbec
nezměnila. Stále si stojí pod majestátními stromy ve stínu a nabádá
k zastavení.
Odtud je to na Třemšín, co by pro
míček doběhl. Jeden udělá několik kroků, pár skoků a už je na zřícenině hradu a
vrcholu Třemšín. Tady je třeba být opatrný. Pod pěšinkou je hluboká rokle, do
které bych nechtěl spadnout. To si raději zříceninu obejdu a cestu do rokle
najdu bezpečnější.
Až budete mít Třemšín
prohlédnutý, vydejte se jako já, malou pěšinkou na vyhlídku. Vyhlídku jsem
našel úplnou náhodou, je na konci zříceniny hradu a vede k ní opravdu
skoro neznatelná pěšinka. Tady mi hodně pomohla očadla. Ty je třeba mít
v pohotovosti. Pak ž stačí jen pár opatrných kroků a jste na místě, kde
jsem nikdy nikoho nepotkal. Tady moc rád svačím. Tedy, svačil jsem. Tentokrát
foukal vítr a nad kebulí mi praskaly větve, takže jsem byl rád, že mohu Třemšín
opustit a vydat se dál, přímo za famfrňákem.
Seběhl jsem ze strmého kamenitého
kopce, proběhl borůvčím a pokračoval stále kupředu. Abych pravdu štěkl,
několikrát jsem se musel vrátit k člobrdici. Ta šla opět hodně pomalu a
hodně opatrně. Já si pobíhal před ní po krásné kamenité pěšince a byl zvědav na
místečko, kam mne pěšinka dovede.
Netrvalo dlouho a les přede mnou
začal řídnout. Stromy se měnily, až nakonec všude kolem mne bylo více kamení
než stromů. Kamenité pěšinky byly všude, kam očadlo pohlédlo. Kde nebylo
kamení, bylo borůvčí a místy rostla borovice nebo modřín. Když jsem zvedl
kebulínu, koukal jsem do dálky. Dokonce i Prahu jsem viděl. Samozřejmě tu
Brdskou, tu mám moc rád.
Usoudil jsem, že je čas na
pořádnou sváču. Mezi borůvčím jsem u vyhlídky vyčmuchal krásné ohniště i
s posezením. Nebojte se, na mojí sváču není třeba rozdělávat oheň. To
ovšem neznamená, že bych pohrdnul posezením u lavičky. Člobrdici jsem usadil na
lavičku, sebe uložil vedle a při pohledu do dálky jsem se nabaštil. Doplnil
síly a mohl jsem se vydat na cestu z kopečka.
Cesta z naší svačící
zastávky, vrcholu Křemel, vedla už jen z kopce. Proběhl jsem cestičkou
v borůvčí a ocitl se u Gangloffova kříže a Třemšínské boudy. Tady jsem
narazil na skupinu člobrdů, která mi pořádně vydrbala kožíšek. Ani nevíte, jak
super to bylo. Hned jsem měl novou energii k prozkoumání bývalé kaple a
útulny, dnes nazývané Třemšínská bouda.
Třemšínskou boudu jsem nechal za
chvostem. Vyrazil jsem z kopečka nádherným vzrostlým lesem ke Gejzově
studánce. Čím hlouběji ve vzrostlém lese jsem byl, tím více ptáčků mi zpívalo
do kroku. Čím dál jsem byl od vrcholu Třemšín, tím byl les rozkvetlejší. A kde
les kvete, tam jsou motýli, čmeldové a další kámoši z hmyzí říše.
Než jsem se nadál, stál jsem nad
Gejzovou studánkou. Malou, pro Brdy netypickou studánkou, kterou ohraničuje
kamení a nemá stříšku. I přesto, že je bez stříšky, je ve studánce vodička.
Nebo právě proto? To vám neštěknu. Každopádně pohled do studánky
s vodičkou je veselý.
Pár skoků od Gejzovy studánky,
jsem objevil další pramen. Silný pramen chladné vody, která vytékala
z podstromy proudem. Další dnešní zastavení a nový zážitek. Nevím jak vy,
ale já ještě neobjevil pramen, co by pramenil pod stromem. Ke všemu bezejmenný
pramen, který si jméno zaslouží. Jo jo, Brdy jsou Brdy. Ty umí překvapit.
