Procházky cestou necestou, polem
nepolem, mají své kouzlo. Možná je to tím, že se dají provozovat pouze na
sklizených polích, možná je to proto, že se nemusím rozhodovat, kudy poběžím.
Nevím. Každopádně jsem vždy moc rád, když se na takovou procházku vydám.
Nejraději tyto procházky mám
v okolí Přírodního parku Pod Štědrým. Neznám pro ně lepší místečko.
Přírodní park Pod Štědrým sice nejčastěji popisuji z jeho lesů, ale patří
k němu i nepřeberné množství luk a polí. Abych štěkl pravdu, polí v něm
moc nenajdete, ale louky, těch je tu tolik, že je ani nespočítám.
Tentokrát jsem se vydal do kopců
mezi Liškovem a Kladrubcemi. Nevím, jak je to možné, ale obvykle tu nepotkám
žádného člobrdu. Přitom Liškov je nádherná víska. Potůček vám teče vesničkou a
rozděluje jí na části. O Liškovu vám budu také muset jednou štěknout.
Proběhl jsem Liškovem tempem,
jakým šla člobrdice. Ani nevíte, jak moc jsem se těšil na chvilku, až budu moci
kopnout do vrtule a zamávat jí chvostem. Když ta chvíle přišla, neváhal jsem a vyrazil
kupředu.
Rozeběhl jsem se po měkoučké
polní cestě do kopečka mezi poli. V kebuli už jsem se viděl na místních
loukách. Jenže za tu dobu, co jsem tu nebyl, jsem zapomněl, jak je první
kopeček táhlý. To byla fuška. Co chvíli jsem musel čekat na člobrdici, tak jsem
si alespoň maličko odpočinul.
Konečně jsem se vyškrábal do
kopečka. Cesta přede mnou se pomalu měnila. Už jsem byl na místečku, kde jsem
si mohl vybrat, zda půjdu cestou schovanou mezi keři a stromy, nebo zda si
pometu po louce. Ani na chvilinku jsem nezaváhal. Zabočil jsem vlevo, a co mi
tlapky dovolily, a v mžiku jsem běžel po louce.
To bylo něco. Vítr v kebuli,
ušadla na mne vlála a famfrňák jen tak větřil, co je v okolí nového.
K mému překvapení začal větřit vodičku. Věděl jsem, že okolo mne žádná
není. Zvedl jsem očadla a nevěřil jsem vlastním očadlům. Těch mraků, co jsem
měl nad kebulí. Když jsem na procházku vycházel, krásně svítilo sluníčko. A
nyní toto. Vrátil jsem se k člobrdici a začal jsem jí popohánět. Vím,
nejsem z cukru, ale tentokrát to vypadalo na pořádnou bouřku. A já byl
v místech, kde se není kde schovat.
Po dohodě s člobrdicí jsem
vyrazil nejkratší cestou k domovu. Běžel jsem po polní cestě schované
v keřích. Co chvilku jsem narazil na posed či kazatelnu. Některé posedy
jsou tak dobře schované, že kdybych neměl očadla na stopkách, určitě bych je
minul. A to by byla škoda.
Za chvilku jsem byl na kopečku a
rozhlížel se po okolí. Všude kolem mne bylo vyskládané dřevo. Jakmile jsem ho
uviděl, bylo mi smutno. Raději jsem kopnul do vrtule a běžel na kus štěku
k místním kravkám.
Jako by holky věděly, že přijdu,
stály zvědavé u ohradníku a bučely mi na pozdrav. Dlouho jsem je neviděl. Měli
jsme si toho tolik co štěknout a zrovna musím spěchat k domovu. Ani u
kravek není přístřešek, kde bych se mohl schovat. Navíc, kdybych k nim
vlezl do ohrady, asi by se to člobrdici nelíbilo. Počkal jsem, až mne člobrdice
dožene, rozloučil se s kravkami a pádil k domovu, co mi lapky stačily.
