Není nad procházky přírodou. A
pokud se jedná o procházky v přírodě, kde častěji narazíte na místního
kámoše než na člobrdu, to je potom bájo. Přesně to jsou místa, kde si můžu
běhat s větrem o závod a chodit po stopách, které se mi líbí. Nic jiného
řešit nemusím. Mohu si žít tady a teď. Na takových místech jsem opravdu moc
spokojený.
Samoty, kam vás zavedu dnes, jsou
součástí Přírodního parku Pod Štědrým. Vrchol Štědrý je z nich vidět
v celé jeho kráse. Ten pohled se mi snad nikdy neomrzí. Stejně jako jeho
rybník a cesty, které vedou do hlubokého lesa. Kdo tu byť jen jednou byl,
určitě mi dá zapravdu. Je to pohádkové místo bez turistů.
Od chvíle, kdy se začala sklízet
pole, mám na spoustu nádherných míst mnohem blíže. A že toho využívám, o tom
štěkat nemusím. Není nad to vyrazit si zadní brankou a letět s větrem o
závod. Když jsou pole sklizená a smím po nich běhat, to jsou procházky jedna
radost.
Jakmile na pole vběhnu, nedám se
zastavit. I kdybych měl po poli jen kroužit, co to dá, budu běhat. Rád bych vám
štěkl, že budu běhat s větrem o závod. Ale copak to jde? Nyní, když je
doba větrná, jsem někdy rád, že vítr ustojím. Natož s ním ještě závodit.
Když jsem byl dostatečně unaven
z běhání napříč větrem, vrátil jsem se k člobrdici a pomalu a
rozvážně vyrazil kupředu. Nikam jsem nespěchal. Nad kebulí se mi honily mraky,
ale na déšť to nevypadalo. A i kdyby, dnes nejdu daleko.
Krok jsem pomalu zrychloval a po
chvilce jsem zjistil, že už opět pobíhám po poli. Všude, kam očadlo dohlédne,
je v pruzích narovnaná sláma. To je vůně. Kdykoli do slámy zabořím
famfrňák, už mi hlásí myšičku. Úplně jsem přes léto zapomněl, že tu bydlí.
Ne, že bych se chtěl pozvat na
návštěvu, ale sklizené pole je jediné místečko, kde si mohu pořádně zahrabošit.
Na zahradě mi to neprojde a na procházkách v lese mám úplně jiné starosti,
než se hnát za myškami. Na sklizeném poli, to je jiná. Moc dobře vím, že mé
krátery nikomu nevadí. To se mi pak hraboší jedna radost. Ani nesleduji
člobrdici. Všechnu soustředěnost, co ve mne je, věnuji hrabošení.
Co chvilku slyším, jak na mne
člobrdice volá. To vím, že přiběhnout musím. Štěknu do kráteru a už si jí metu
za člobrdicí. Nechám se pohladit, popoběhnu dopředu a nechávám famfrňák najít
nové místečko, kde vytvořím další pořádný kráter.
Ani jsem se nenadál a už jsem byl
na konci pole. Rozhlédl jsem se na všechny strany a vyrazil směr Samoty. Na
nich jsem dlouho nebyl. Navíc je na nich nádherný rybník, kde smyji všechny
stopy po tvorbě kráterů. A opět budu za Frajera.
Rozeběhl jsem se po louce, co mi
tlapky dovolily. Zkontroloval jsem místo, kde vídám lišáka, kouknul do skruže,
jestli v ní teče vodička a než jsem se nadál, už jsem byl na cestě a
mašíroval si to k rybníku.
Přede mnou pomalu ale jistě
vyrůstal vrchol Štědrý, dominanta místních luk a lesů. Pořádně jsem si jej
prohlédl, zabočil doleva, vyběhl na hráz a šup do vodičky. Nikdy by mne
nenapadlo, že mám na sobě tolik hlíny. Jakmile jsem jí namočil, všude kolem mne
tekla hnědá vodička. Na kožíšku jsem začal cítit příjemné hladké bahýnko. Jo
jo, ještě že jsem se do tvorby kráterů pustil. Dnešní výlet na Samoty se povedl
i s lázní, se kterou jsem nepočítal.
Líbila by se vám kniha příběhů
z našich toulek po Brdech? Když vše dobře dopadne, do Vánoc ji můžete mít
doma. Stačí jen málo, a to podpořit vznik knihy zde:
https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech.
