Při hledání Třemšínské studny
jsem se opravdu zapotil. I srnka se na mne přišla podívat. Kdyby se uměla smát
nahlas, určitě by se nahlas smála. Co smála, možná i řehtala. Přitom studna je
hned vedle cesty, pouze trošku jinde, než je uvedeno v mapě.
Člobrdice a mapa, to je také
někdy materiál. Obzvlášť, když si zapne GPSku a hledá cíl podle ní. To pak
někdy chodíme stále na stejném kousku země sem a tam, dokud místo nenalezneme.
Někdy se toto hledání vyplatí, někdy ne. V Brdech samozřejmě platí, spíše
nevyplatí.
K Třemšínské studně mne
vedla nejdříve malá pěšinka, krytá vysokými stromy. Když jsem konečně došel na
cestu plnou bájo voňavých loužiček, věděl jsem, že jsem blízko. Abych pravdu
štěkl, nevěděl jsem, že hledám přímo Třemšínskou studnu. Vlastně mi bylo jedno,
co hledám. Pořádně jsem si užíval výlet se vším, co k němu patří.
Tlapkal jsem si spokojeně lesem,
kebuli vztyčenou. Ušadla poslouchala nádherný zpěv ptáků, očadla pozorovala
okolí a famfrňák větřil vše, co očadla a ušadla nemohla zaznamenat. Na famfrňák
se mohu vždy spolehnout. Když nic zajímavého nenavětří, vím, že stále nejsem u
cíle. Jen kdyby mne tak člobrdice občas poslechla.
Vyláznil jsem se v první
větší louži a mohl pokračovat dál. Stál jsem si na krásné lesní cestě stíněné
vysokými majestátními stromy a přemýšlel, kudy půjdu. Měl jsem pouze dvě
možnosti. Mohl jsem si vybrat cestu z kopečka, nebo do kopečka. Vybral
jsem si směr do kopečka a už jsem si tlapkal kupředu.
Člobrdice šla pomalu za mnou. Pod
majestátními stromy se mi tlapkalo jedna radost. Tentokrát jsem nešel tempem
tlapka tlapku mine. Tentokrát jsem si vesele poposkakoval do rytmu zpěvu ptáků.
Co jsem také mohl dělat jiného. Po levé straně cesty byl sráz, který se mi
zkoumat nechtělo. Po pravé straně byly popadané větve stromů od posledního
velkého fičáku. Do nich mám vstup přísně zakázán. Tam by mohli bydlet místní
kámoši. Nebo bych si mohl ve své neopatrnosti ublížit. To bych opravdu nerad.
Navíc, kdo mne viděl tlapkat do rytmu zpěvu ptáků, moc dobře ví, že je to zajímavá
podívaná.
Že hledáme cíl cesty, jsem
zjistil ve chvíli, kdy jsem se musel několikrát vrátit k člobrdici. Držela
v ruce telefon a chodila po cestě sem a tam. Deset kroků kupředu, deset
dozadu. Několik kroků mezi větve a opět zpět na cestu. Stále si mrmlala, že už
jsme v cíli. Co chtěla najít, bylo pro mne v tuto chvíli záhadou. Pod
větve se mi lézt nechtělo. Ke všemu jsem věděl, že mne pod nimi nic zajímavého
nečeká.
Jenže člobrdice si vedla svou.
Stále se pohybovala na tom samém místě a předváděla ten samý taneček. Ze
začátku to bylo vtipné, ale když to dělala delší dobu, přestalo mne bavit jí
pozorovat a raději jsem se šel vyláznit.
Když mne člobrdice uviděla
v lázních, protočila panenky, uklidila telefon a mohlo se konečně vyrazit
kupředu. Udělal jsem pár skoků a už jsem si to mašíroval vedle cesty úzkou
pěšinkou kupředu. Zaplul jsem mezi stromky na pěšinku tak rychle, že to
člobrdice ani nezahládla. Jakmile chtěla pěšinku přejít, vyskočil jsem na cestu
a pořádně jí vylekal. Jo jo, legrace musí být. Předtím se mi schovávala
člobrdice, nyní jsem jí to vrátil i s překvapením.
Ve chvilce, kdy se mne lekla,
stočila hlavu na pěšinku, ze které jsem vyskočil, a vypískla radostí. Přímo
před ní stála v celé své kráse Třemšínská studna. Ta studna, kvůli které
se mi i srnka smála. Přesně ta studna, kvůli které člobrdice prolézala popadané
větve vedle cesty a snažila se jí najít.
Opět jsem člobrdici ukázal, že
než nějaká moderní GPSka a mapa v telefonu, je lepší mít s sebou na
prochajdě parťapku, který okolí prozkoumá za ní. S úsměvem a dalo by se
štěknout, že i s téměř 100% úspěšností. Mapy prostě lidi jenom matou, zato
pořádný psí famfrňák je dovede do cíle.
