To jsem si zase jednou běžel
polem nepolem, cestou necestou. V kebulíně jsem měl úplně prázdno a užíval
si chvilky teď a tady. To byl tak uvolňující běh, že kdo nezažil, nepochopí.
Přeběhl jsem pole, vběhl do lesa
a už jsem si to pobíhal kousek před člobrdicí po kamenité cestě. Po levé tlapce
vysoký hustým les, kde se o slovo začínají hlásit mladé stromky. Po pravé
tlapce majestátní stromy všude, kam očadlo dohlédne.
Běžel jsem si po cestě hlouběji
do lesa, který se postupně měnil. Vysoké stromy byly všude, ale tu jsem minul
hustý mladý les, tu les se zemí pokrytou mechem. Ani jsem nemrkl, už jsem byl u
rybníčku. Malého rybníčku, který je hluboko pod cestou. Musím štěknout, že to
je jediný rybníček v okolí o kterém vím a ještě jsem se v něm
nevykoupal.
Proběhl jsem kolem rybníčku a už
jsem si to mašíroval z kopečka. Stromy kolem cesty houstly. Občas se pod
nimi objevily keříky. Ani jsem se nenadál a už jsem byl na asfaltce, po které
jezdí auta. Tady jsem musel jít vedle člobrdice a soustředit se pouze na cestu.
Naštěstí tento úsek je kraťoučký a než jsem se nadál, už jsem byl na polní
cestě ukryté mezi hustými keři.
Pokračoval jsem si po cestě
pokryté suchým listím. Nad kebulí mi zpívali ptáčci, občas se na mne i puňťa
podíval. Tlapkal jsem si, co tlapka lapku mine a do kroku si spokojeně vtěl
chvostem. Co chvilku jsem si krátil čekání na člobrdici čmucháním kolem cesty.
Světe, div se, ale do těchto zapomenutých končin občas zabloudí nějaký psí
parťapka. Z místních obyvatel jsem objevil pouze zajocha. To bude asi tím,
louky kolem cesty jsou oplocené a žádný místní kámoš se na ně nedostane.
Za chvilku už jsem byl
v lesíku. Stál si na křižovatce lesních cest, které protíná uzounká
pěšinka. Zvedl jsem famfrňák k nebi a pořádně zavětřil. Sotva jsem ucítil
vodičku, bylo mi jasné, jakým směrem se vydám. Tlapky mne nesly sotva znatelnou
pěšinkou mezi stromy z prudkého kopce. Než jsem se nadál, už jsem stál u
potůčku.
Ani nevíte, jakou jsem měl
radost. V poslední době jsem potkal spoustu vyschlých studánek a nyní
objevím potůček, ve kterém teče voda proudem. Otočil jsem se ke kopci a koukal,
zda je člobrdice nablízku. K mému překvapení jsem objevil studánku. Je
pravda, že mi to mělo štěknout dřív. Vždyť potůček musí mít nějaký zdroj. Že
však bude zdrojem nádherná studánka, která není ze svahu vidět, to by mne
nenapadlo.
Než jsem stihl studánku pořádně
prozkoumat, objevila se u mne člobrdice. Stál jsem u studánky U jezevce Pepi,
jak mi člobrdice s úsměvem pověděla. Vám možná název studánky trhá oči,
ale věřte tomu nebo ne, když mi člobrdice četla, jak se studánka jmenuje, rvalo
mi to ušadla. Nevěřím tomu, že by Pepa byl měkký jezevec. Pepu si představuji
jako velkého frajera s pruhy na hřbetě, který v noci hlídá pramen
místní studánky. Možná je studánka takto pojmenovaná schválně, kdo ví,
každopádně její název jen tak nezapomenete. A kdo se ke studánce vydá, určitě
na návštěvu nezapomene.
Co vám musím ještě nakonec
štěknout. Studánka U jezevce Pepi je vůbec první studánka, ze které člobrdice
na našich toulkách pila. A světe, div se, málem jí i vypila. Ještě že je tu tak
silný zdroj, že vodičku můžete ochutnat i vy.
Líbila by se vám kniha příběhů
z našich toulek po Brdech? Když vše dobře dopadne, do Vánoc ji můžete mít
doma. Stačí jen málo, a to podpořit vznik knihy zde:
https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech.
