Tlapkal jsem si po kamínkové
cestě přímo za famfrňákem. Nad kebulí mi svítil puňta, do kroku mi zpívali
ptáčci a já si spokojeně vrtěl chvostem. Co chvilku jsem zaběhl na kraj lesa,
abych o mrňousek dál opět vyběhl na cestě. Člobrdice šla za mnou a občas
vyfotila houbu.
Tlapkalo se mi jedna radost. Les
byl hustý, jen občas jsem byl na místě, kde rostly pouze vysoké stromy. Když
jsem na takové místo dorazil, zaběhl jsem mezi stromy slalom, prozkoumal stopy místních
kámošů a opět se vrátil na cestu.
Ani nevím, jak dlouho jsem
tlapkal. Cesta mi utíkala za tlapami a něco ve mne mne hnalo kupředu. Věděl
jsem, že musím brzy na něco narazit, ale neměl jsem tušení, co to bude. Očadla
si stále prohlížela přírodu kolem mne, ale to něco stále neviděly.
Tlapkal jsem stále hlouběji do lesa.
Čím hlouběji v lese jsem byl, tím byl les hustší. Kolem cesty, po které
jsem tlapkal, přibývalo mravenišť a tajemných pěšinek. Po pěšinkách jsem se
vydávat nemohl. Podle stop na cestě jsem věděl, že tlapkám územím divočáků. Ty
jsem z blízka potkat nechtěl. Zato mraveniště, ty jsem si prohlížel. Co
mraveniště, to byla parta pilných mravenečků.
Cesta přede mnou se pomalu
měnila. Přede mnou jsem uviděl rozcestí. K němu mne stále vedla krásná
štěrková cesta, kolem které byl hustý les a občas tráva. U rozcestí se však
cesta měnila. Začala být zarostlá trávou. Stromkům rostly větve přes cestu a
okolí začalo vypadat zcela přírodně.
To něco, co mne táhlo kupředu, mi
sdělilo, že už se blíží můj dnešní cíl. Očadla stále nic neviděla. Ušadla
slyšela pouze zpěv ptáků a kroky člobrdice, která mne doprovázela. Bylo na čase
poprosit famfrňák, aby mi ukázal cestu dál.
S famfrňákem v pohotovosti,
očadly a ušadly na stopkách, jsem kopnul do vrtule. Člobrdici jsem zamával
chvostem na pozdrav a tlapkám dovolil zrychlit. Netrvalo dlouho a už jsem
vyklusával kupředu.
Jak jsem se blížil na rozcestí,
jako magnet mne začalo přitahovat rudé místo mezi stromky. Čím blíže u něj jsem
byl, tím znatelnější byla vůně vodičky, kterou famfrňák navětřil. Tlapkám to
nedalo a z pohodlného vyklusávání se daly do běhu. Ušadla mi vlála na
kebuli a já byl v mžiku na místě.
Sotva jsem stál u cíle, nestačil
jsem se divit. Skoro na rozcestí jsem objevil studánku. Krásnou dřevěnou
studánku, jejíž červená stříška zářila do dálky. Objevil jsem jednu z mála
studánek, co je vidět od cesty.
Studánku Pod Štěrbinou, na rozdíl
od jiných brdských studánek, nemůže nikdo minout. Stojí u cesty a září do
dálky. Před nikým se neschovává. Když jsem u studánky byl, byla v ní vodička
a několik hrnečků vybízejících k napití.
Odkud jsem se ke studánce dostal
a kam jsem šel, to vám štěknu v připravované knize, jejíž vznik můžete
podpořit nejen jejím zakoupením zde: https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech.
Předem vám moc děkuji za podporu.
