Nevím, jak je to možné, ale
v poslední době mi to připadá, že stále tlapkám do kopce. Když jsem
s člobrdicí zdolával brdské vrcholy, divné mi to nepřišlo. Ale nyní, když
mým cílem jsou tajemné pěšinky, mi to zvláštní přijde.
Na druhou stranu vám však musím
štěknout, že čím výše na kopci jsem, tím je výlet zajímavější. Běžně potkám
spoustu tajemných pěšinek, které musím prozkoumat. Navíc i lesy kolem mne jsou
jiné. Takové hustší, jen občas se i na kopci najde místo s vysokými stromy,
pod kterými tak rád běhám.
Tlapkal jsem stále po asfaltce a
moc se těšil, až se budu moci proběhnout po tajemné pěšince. Les
s vysokými stromy jsem nechal za sebou a nyní jsem tlapkal místem, kde
oplocenkla střídá oplocenku a i mimo oplocenky je les tak hustý, že bych do něj
nešel, ani kdyby mi sliboval pořádné dobrodrůžo. Vlastně tyto husté lesy
dobrodrůžo opravdu nabízejí. Můžete se v nich potkat s kancem, ani
nemrknete. Věřte mi, už se mi to stalo. A nebylo to příjemné setkání. Naštěstí
vše dobře dopadlo a pořádná divočáčí kámoška vzala svá pyžámková čuňátka a
letěla s nimi daleko ode mne. Bohužel tenkrát směrem, kterým jsem chtěl
jít i já. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Byl jsem rád, že se nechce
kamarádit.
Jak jsem si tak tlapkal a vzpomínal
na adrenalinové setkání s pyžámkovýma čuňátkama a jejich maminou, les
přede mnou se měnil. Po levé tlapce jsem měl stále hustý les, do kterého bych
nešel ani pro bednu kostiček, ale po pravé tlapce zničehonic hustý les skončil
a všude, kam očadlo dohlédlo, byly nádherné vzrostlé stromy.
Nevěřili byste, jakou radost jsem
měl, když jsem je uviděl. Kopnul jsem do vrtule, zamával člobrdici chvostem na
pozdrav a už jsem letěl kupředu, s větrem o závod. Za chvilku jsem stál na
měkoučké lesní cestě pokryté jehličím. Co chvilku na mne vykouknul kořen,
opodál vysoká tráva. Já si tím vším poletoval a občas popohnal ségruši, která
byla po dlouhé době se mnou na výletě.
Se ségruší jsem se proháněl po
vysokými stromy a co chvilku jsem letěl k člobrdici, abych se opět mohl
zapojit do blbnutí se ségruší. Jak jsem si tak blbnul a pobíhal, uslyšel jsem
čvachtnutí. V tu chvíli famfrňák ucítil takovou vůni, že jsem neodolal.
Nechal jsem famfrňák řídit mé tlapky. Letěl jsem s větrem o závod na
místo, kam mne nesly.
Sotva jsem doletěl na místo,
zmerčil jsem ségruši, jak se spokojeně rochní v potoce. V mžiku jsem
byl u ní a dal se do rochnění. Vrněl jsem si blahem a doufal, že člobrdice jen
tak nedorazí. Takové lázně nenacházím každý den. Troška vodičky, troška bahýnka
a jehličí. Ta vůně a struktura, to je prostě bájo.
Nevím, jak dlouho jsem se
rochnil. Tak moc se mi v lázních líbilo, že jsem ani nepostřehl, že mne
ségruše opustila a dala se na průzkum. To, že jsem v lázních sám, jsem
zjistil ve chvíli, kdy jsem zaslechl, jak člobrdice říká ségruši, ať se tváří
roztomile, že udělá repre fotku.
Ač nerad, musel jsem lázně
opustit. Když ségruše pózuje, je to obvykle taková psina, že bych o ní nerad
přišel. Ostatně, do lázní se mohu opět vrátit. Sotva jsem vstal a otočil se za
hlasem, uviděl jsem nádhernou dřevěnou studánku, stojící těsně vedle vysokého
stromu.
Věřte tomu nebo ne, byl jsem
opravdu hodně překvapen. Lítal jsem tu kolem s větrem o závod a studánku
Pod Bůrkem jsem neobjevil. Tentokrát to byla ségruše, která objevila krásnou
studánku kousek od tajemné pěšinky. To mi ovšem nebránilo u studánky zapózovat
a později si jí i důkladně prohlédnout.
Abych pravdu štěkl, nakonec mi
nevadilo, že studánku objevila ségruše. Nyní již vím, že jí s člobrdicí
mohu pouštět na výlety samotnou s klidným svědomím, že i ona vyčmuchá
místa, která by člobrdice nenašla.
