Konečně jsem se dočkal a mohl
vyrazit. Že nevíte kam? No přeci na Tok, nejvyšší vrchol Brd. Jeho návštěvu
plánuji od začátku mého toulání po Brdech. Jelikož se nachází na dopadové
ploše, měla člobrdice strach se na místo vydat. Letos se však opět vrátila k plánování
tohoto výletu, zjistila si co nejvíce informací, zabalila batůžek a mohlo se
jít zdolat další Brdskou osmistovku.
Zdolat nejvyšší bod v Brdech
nebyla velká výzva. Něco už jsem si v Brdech zažil a musím vám štěknout,
že mnohdy se tlapká hůře na šestistovku než na místní osmistovky. Byl jsem
proto řádně vyškolen a místo obav jsem se strašně moc těšil. Počasí mi sice
úplně nepřálo, ale na mém nadšení mráčky na obloze nic nezměnily.
Tlapkal jsem si vzrostlým lesem
po krásné cestě. Místy jsem tlapkal měkoučkým jehličím, občas byly na cestě
kameny. Cesta, která mne vedla stále kupředu, byla trošku ponořena
v terénu. Musím štěknout, že to bylo super. Mohl jsem koukat přímo před
sebe a viděl jsem vše, co jsem vidět mohl.
Všude kolem nad cestou bylo
kamení. Malé kamínky místy pokrývalo borůvčí, ale po většinu cesty si očadla
prohlížela různobarevný vřes. Co chvilku se uprostřed cesty objevila louže.
Takové louže, jako cestou na Tok, jen tak někde neuvidíte. Jsou obrovské a
hluboké. Místy jsem jimi probíhal a dokonce i bříško si namočil. To je s mou velikostí co štěknout.
Už ani nevím, kolik louží jsem
minul. K mému překvapení v nich je čilý život. V nejedné jsem
našel roztodivné zvířátko a dvou nožkách a ocásku, jak je ponořené ve vodě.
Člobrdice říkala, že pulce už roky neviděla. A tady jich žije.
Jak jsem tak pokračoval přímo za
famfrňákem, kebulí se mi honily myšlenky o místních zvláštních obyvatelích.
Něčím jsem se přeci zabavit musel, když jsem musel tlapkat pouze po cestě. Ke
všemu pouze po značené, protože chodit mimo cesty je tu přísně zakázáno.
Jak jsem si tak přemýšlel, ušadla
zaslechla hlasy lidí. Musím štěknout, že i cestou jsem jich pár potkal, ale
rozhodně ne tolik, kolik jich nyní slyšela ušadla. Pomalu jsem zrychloval krok.
Moc často se mi nestává, že bych v Brdech potkal člobrdu, natož tolik
člobrdů. To jsem musel jít zkontrolovat.
Tlapka střídala tlapku a chvost
si spokojeně vtěl do kroku. Oběhl jsem další velkou louži, prošel rovně přes
rozcestí a už jsem byl u člobrdů. Bylo jich tu tolik, že bych je ani
nespočítal. Někteří přišli pěšky, jiní přijeli na kole. Co mne hodně
překvapilo, bylo, že jsem potkal pouze jednoho psího kámoše. Přitom příroda
všude kolem svádí k návštěvě a i přes možnost pohybu pouze po stezce je
místo pro psíky ráj.
Prošel jsem davem člobrdů a mířil
přímo za famfrňákem. Jako magnet mne přitahoval kříž tyčící se z hromady
kamení. Ten jsem musel jít omrknout. K mému velkému překvapení tu byla
fronta na focení. Fronta v Brdech, to zní zvláštně. Ale i takový jev zde
můžete zažít.
Po chvíli se konečně uvolnilo
místo u kříže a já se mohl nechat zvěčnit na nejvyšším bodě Brd. To bylo
všechno, co jsem stihnul. Na průzkum nebyl čas. Za člobrdicí byla fronta
dalších člobrdů, co se chtěli u kříže vyfotit. Až se sem vypravím příště,
raději vyrazím v týdnu. A mnohem dříve, než tentokrát.
Kdo se bude chtít v mých
stopách na Tok vydat, doporučuji mu vybrat si den v týdnu bez střeleb. Kdy
se střelby v Brdech konají, najdete na mé Facebookové zdi. O víkendu je
vrchol v obležení turistů a vůbec si jej neužijete.
Armáda již dopadovou plochu ke
cvičení nevyužívá, ale může se stát, že ji uzavře. Je proto lepší se podívat,
kdy probíhají střelby v Jincích. Údajně by dopadovou plochu uzavřela právě
v době konání střeleckého cvičení.
Odkud jsem se na Tok vydal a kam
jsem z Toku poračoval, to vám štěknu v připravované knize, jejíž
vznik můžete podpořit nejen jejím zakoupením zde: https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech.
Předem vám moc děkuji za podporu.
