Tlapkal jsem do mírného kopečka
po cestě plné kamínků. Do kroku mi zpívali ptáčci, na hřbet mi svítilo sluníčko
a větřík mne občas počechral kožíšek. Šel jsem lesem a očadla měl
v pohotovosti. Dnes jsem měl předsevzetí, že prozkoumám každé místečko, co
se mým očadlům zalíbí.
Netrvalo dlouho a zmerčil jsem
cestu. Krásnou lesní cestu pokrytou jehličím a plnou vyčuhujících kořenů.
Takové cesty mám moc rád. Obvykle mne zavedou na místa krásná až pohádková.
Navíc se po nich tlapká jedna radost. Jsou měkoučké a bezpečné.
Rozeběhl jsem se, co mi tlapky
dovolily. Ušadla mi poletovala ve větru, div že se na kebuli udržely. Metl jsem
vstříc krásné cestě a kebulí se mi honilo, kam mne asi zavede. Prosvištěl jsem
kolem cedule, oběhl lavičku a vběhl do stínu majestátních stromů. Konečně jsem
byl na měkoučké cestě a mohl zpomalit.
Rozvážně jsem kráčel dopředu a
čekal, až ke mne dojde člobrdice. Rozhlížel jsem se doleva i doprava a očadla
nestačila žasnout, co všechno viděla. Po pravé tlapce jsem měl vysoké stromy a
občas stromek, co se teprve hlásí o slovo. Po levé tlapce jsem měl dlouhou
skálu. Tedy skálu, spíše skalku. Byla spíše delší než že by byla vysoká. Kolem
skalky bylo moře kamení a co chvilku pidiskalka.
Stále jsem si tlapkal po měkoučké
cestě kupředu a prohlížel si skalky a kameny. Netrvalo dlouho a očadla zmerčila
pořádný balvan na skalce. Vůbec mezi ostatní skalky a kameny nezapadal. Byl velký
a jen tak si ležel na skalce. Ohlédl jsem se za sebe a zjistil, že člobrdice už
je na dohled a já mohl vyrazit kupředu.
Rozeběhl jsem se k balvanu,
až mi za tlapami odletovalo jehličí. Do dáli zněl dusot mých tlapek. Letěl jsem
s větrem o závod. Sotva jsem dorazil k balvanu, hned jsem se dal do
zkoumání. Několikrát jsem jej oběhl, několikrát obešel. Stále mi nešlo do
kebule, jak se tento balvan dostal na skalku. Vůbec s ní nebyl spojený,
jen si na ní ležel.
Až člobrdice mi prozradila, že se
jedná o viklan. Všude kolem jsou skály a skalky, občas odpadnutý kámen. Kde se
tu vzal viklan, to neví ani člobrdice. Ale prý která žena viklan nerozkýve,
byla nevěrná svému muži. Nevím nevím, zda sem budou člobrdice chodit a snažit
se pohnout kamenem. Já být jimi, tak bych to nezkoušel. Od 19. století se prý
po zásahu bleskem nekývá.
Než jsem se vydal dál, prozkoumal
jsem ostatní skalky. Na některé jsem vyběhl, některé oběhl a malé kameny si
prohlédl. Kam jsem pokračoval, to vám štěknu ve své knize, jejíž vznik můžete
podpořit nejen jejím pořízením zde: https://www.hithit.com/cs/project/8369/kniha-s-tulacky-po-brdech.
