Tlapkal jsem po měkoučké lesní
cestě pokryté mechem a jehličím stále do kopečka. Všude, kam očadlo dohlédlo,
rostly vysoké stromy. Co chvilku mezi nimi vykoukla skalka nebo balvan, které
jsem musel běžet zkontrolovat.
Cesta rychle ubíhala, ale
stoupání nebralo konce. Občas jsem se proběhl borůvčím, občas mechem. Balvany a
skalky mne přitahovaly jako magnet. Čím výše na kopci jsem byl, tím více kamení
jsem míjel. Z balvanů se však stávaly kameny a z kamenů kamínky. Jen
skalky rostly a nakonec se spojily se v jednu velkou skálu.
Sotva jsem doběhl na kopeček,
nestačil jsem se divit. Všude kolem mne byl mech a mezi ním vyskládané kameny
do různých tvarů. Objevil jsem kamenný kruh, který měl co kousek kamennou
hromádku. Uprostřed kruhu jsem objevil hromádku největší a nejvyšší.
K hromádkám jsem se bál přiblížit. Kdo mne zná, ví, proč mne člobrdice
nazývá buldozerem. Raději jsem si hromádky prohlédl z dálky a vydal se po
pěšince mezi stromy na skálu.
Nejen mé natěšení, ale i vidina
posledního stoupání mne popoháněla kupředu. Párkrát jsem skočil a už jsem byl
na skále. Sotva jsem na skálu doskočil, les přede mnou se rozestoupil a já
koukal přes špičky stromů do dáli. Všude, kam očadlo dohlédlo, byl vidět
hluboký les a nebe.
Když jsem se dokochal vyhlídkou,
otočil jsem se a chtěl se vydat zpět k člobrdici. Jaké však bylo mé
překvapení, když jsem ze skály uviděl spoustu pěšinek a další kopec. Jak lehce
se mi tlapkalo na skalní vyhlídku, když jsem si myslel, že je to mé dnešní poslední
stoupání, tak těžce se mi z vyhlídky odcházelo.
Jakmile jsem byl zpátky na
jehličí a mechu, všechny těžkosti jsem pustil z kebule. Raději jsem
famfrňákem pořádně zavětřil, našponoval ušadla a už prozkoumával pěšinky.
Tlapkal jsem pohodovým tempem a do kroku si vrtěl chvostem.
Nevěřili byste, co všechno jsem
na pěšinkách objevil. Tolik kamenných hromádek všech možných tvarů a rozměrů.
Jen jediné měly společné. Všechny hromádky byly precizně navrstvené kameny,
které netuším, jak drží pohromadě. Nejen hromádky kamení jsem vyčmuchal. Čím
více pěšinek jsem prozkoumal, tím více nových jsem objevil. Tolik pěšinek na
jednom místě, to se jen tak nevidí.
Ani nevíte, jak moc jsem byl rád,
když se ke mne připojila člobrdice a mohl jsem pokračovat dál. Tak jsem se
těšil na snad poslední dnešní výstup, že jsem kopnul do vrtule a kopeček vyběhl
rychlostí blesku. Prosvištěl jsem kolem ohniště přímo za famfrňákem a
v mžiku jsem stál u kříže na skále. Tady mi bylo jasné, že mé stoupání je
u konce.
Nestál jsem u obyčejného kříže na
obyčejné skále. Nyní už jsem věděl, že stojím na vrcholu Beran s parádní
vyhlídkou na hluboké lesy. Kdysi dávno by mne taková vyhlídka moc nenadchla. To
jsem však byl ještě mladý Frája a myslel si, že procházky hlubokými lesy jsou
samozřejmostí. Jenže v posledních letech zjišťuji, že i mé oblíbené
hluboké Brdy se mění. Naštěstí ne tak rychle, jako ostatní krásné lesy co znám,
ale přesto mne to znepokojuje. Vyhlídka na města, pole a louky mne neomrzela,
ale z vyhlídek na hluboké lesy mám opravdu obrovskou radost.
Pohled na hluboké lesy mne tak
fascinoval, že jsem ani nepostřehl, že ke mne
dorazila člobrdice. Vůbec netuším, jak dlouho stála vedle mne a kochala
se výhledem. Jako správný parťapka jsem počkal, až člobrdice nabere síly a vyrazil
jsem z vrcholu a vyhlídkového místa Beran pěšinkou po pravé tlapce do
stále ještě hlubokých Brd. Cesta mne vedla nádherným chodníčkem obehnaným
kamením. Stejné místo jsem ještě nikdy nikde jinde nepotkal. Tato cesta je
příjemným zakončením výletu na vrchol Beran.
