To, že Brdy ještě nejsou dobře
zmapované, se moc dobře ví. I přesto však mám radost, když objevím místečko,
které není v mapách uvedeno. Zda se jedná o studánku nebo chatu, to je
jedno. Vždy mám z objevu velkou radost. Dnes vám štěknu o tom, jak jsem objevil
perníkovou chaloupku u cesty Dálničního typu. To, že nebyla z perníku,
jsem zjistil až těsně u ní. Z dálky totiž jako perníková opravdu vypadá.
Tlapkal jsem hlubokým brdským
lesem pod vysokými stromy. Cesta mi utíkala krásně od tlapek. Do kroku mi
zpívali ptáčci a puňťa mi místy vyhříval hřbet. Nikde jsem neviděl ani živáčka,
nikde nebyl žádný zákaz a já si mohl tlapkat, kde se mi chtělo.
Chvilku jsem tlapkal po cestě,
chvilku pobíhal lesem. Když se mi nechtělo tlapkat po tvrdé cestě, mohl jsem tlapkat
mechem a jehličím. Když mne mech a jehličí omrzelo, vrátil jsem se na cestu. Za
tu chvíli, co jsem tlapkal lesem, se cesta změnila tolikrát, že jsem to přestal
počítat. Kamenná cesta přešla v tvrdou zpevněnou, která se následně
změnila na dvoupruhou. Ta se mi moc líbila. Běhal jsem trávou uprostřed cesty a
nechal se jí hladit po bříšku. Sotva dvoupruhá cesta skončila, už jsem tlapkal
po krásné červené cestě. Z té mám vždycky červené tlapky. Ale i tak jí mám
moc rád.
Na své oblíbené cestě jsem měl konečně
čas se pořádně rozhlížet po okolí. Stále jsem tlapkal pod vysokými stromy. Jen
mezi cestou a lesem už nebyl vysoký val. Ušadla si stále užívala zpěv ptáčku a
famfrňák vůni lesa. To byla tak bájo vůně, že jí nedokážu ani popsat.
Tlapkal jsem z mírného
kopečka. Co chvilku jsem přetlapkal přes rozcestí. Stále jsem tlapkal za
famfrňákem. Nebylo nic, co by mi přimělo změnit směr. To se ví, že to bylo
pouze do chvíle, než jsem došel na rozcestí, kde mi něco neštymovalo.
Už ani nevím, kolikáté rozcestí
jsem chtěl jen tak protlapkat, když něco ve mne usoudilo, že bych se měl
podívat po okolí. Očadla neviděla nic zvláštního, ušadla stále slyšela pouze
zpěv ptáčků a famfrňák nevětřil nic jiného, než bájo vůni lesa. Jen ty kosti mi
říkali, že toto rozcestí je opravdu jiné. A měly pravdu.
Stál jsem na rozcestí a nevěděl
kudy se vydat dál. Ve chvíli, kdy jsem se otáčel zpátky, očadla uviděla to, co
mi kosti hlásily dlouho dopředu. Za několika stromy po levé tlapce zmerčila
krásnou chaloupku. Jeden by štěkl perníkovou chaloupku, ale perník famfrňák
pozná. Tato chaloupka voněla lesem a dřevem.
Sotva jsem chaloupku zmerčil,
hodil jsem očadlem po člobrdici a vydal se na průzkum. Tlapky se daly do pohybu
a já svištěl s větrem o závod. Než člobrdice došla na rozcestí, už jsem
stál pod stříškou a chaloupku si důkladně prohlížel. Už jsem potkal hodně
podobných chaloupek, ale žádná nevypadala až takto pohádkově. K čemu
chaloupka kdysi sloužila, to vám neštěknu. Dnes už se nejspíš nepoužívá. Nebo
že by v ní byla bašta pro lesní kámoše na zimu? Kdo ví, to zvenku poznat
není.
