Tlapkal jsem hlubokým lesem stále
z kopečka. Nad kebulí mi svítil puňťa, do kroku mi zpívali ptáčci a já si
užíval dnešní den. Rozhlížel jsem se kolem sebe a kebulí se mi honily myšlenky
na přicházející podzim. Stromy kolem mne
pomalu začaly měnit barvu, ale do míst, kudy jsem právě tlapkal, se podzim
ještě nedostal. Na kraji lesa však už první náznaky podzimu byly.
Tlapkal jsem kamenitou cestou
stále hlouběji do lesa. Po levé tlapce jsem měl vysoké stromy. Jehličnaté i
listnaté rostly vedle sebe a vypadaly spokojeně. Listí pod stromy již žloutlo,
ale koruny stromů byly stále zelené. Po pravé tlapce jsem měl krásný hustý les.
Stromky byly převážně jehličnaté, ale na rozdíl od stromků po levé tlapce, byly
všech velikostí. Pod vysokými stromy rostly stromky menší, pěkně rozčepýřené.
Les po pravé tlapce mi nedopřál
klidu. Ušadla slyšela nejen zpěv ptáčků nad kebulí, ale i pohyb ptáčků v hustém
porostu. Možná ptáčky doplňovaly myšky, kdo ví. Já se do útrob nehnal. Moc
dobře vím, že je to nebezpečné. I člobrdice říká, že je lepší zůstat na cestě.
Vím, že kámoše divočáka jen tak neuslyším, ale i oni v tomto porostu mohou
bydlet. A zvednout je, to přeci nechci.
Kebulí se mi honila jedna
myšlenka za druhou. Zvuky lesa se pomalu měnily, stejně jako stromky a porost. Z krásného
vzrostlého lesa po levé tlapce se stal les mladý. Kolem cesty začala růst tráva
a kvést lesní květiny. I kamenitá cesta se měnila. Kameny se pomalu vytrácely a
nahrazovalo je jehličí a tráva. A super bájo voňavé loužičky. Nevím, čím to je,
ale dnes jsem na láznění neměl náladu. To ovšem neznamená, že bych se k
loužičkám nepřiblížil. Pěkně jsem se jimi procházel a z některých se i
napil.
Jak jsem si tak tlapkal
loužičkami a rozhlížel se kolem, očadla zmerčila, že už jsem skoro na konci
lesa. Zvedl jsem proto famfrňák k nebi a pořádně zavětřil. Byl jsem moc
zvědavý, kam mne tlapky ještě zanesou.
Jak jsem tak větřil s famfrňákem
nasměrovaným k nebi, cítil jsem samé zajímavé vůně. Vůně lesa slábla, vůně
bahýnka byla všude a za ní jsem ucítil vůni čisté vodičky. Sotva jsem vodičku
navětřil, kopnul jsem do vrtule a vydal se přímo za famfrňákem.
Cesta mi krásně ubíhala od
tlapek. Proběhl jsem zbytek lesa a zničehonic jsem stál u lovecké chaty. Po
pravé tlapce jsem měl super bájo rybník. K mému překvapení mne famfrňák
nesměroval přímo k němu, ale na vysokou hráz.
Byl jsem hodně překvapen, ale
famfrňáku se neodporuje. Rybník po pravé tlapce jsem nechal rybníkem a
mašíroval jsem dále kupředu. Minul jsem přístřešek a zajímavou chatku, ze které
roste strom. Minul jsem cestu, která vede přímo do rybníka a už jsem tlapkal po
hrázi. Rybník po pravé tlapce jsem si stále prohlížel. Když jsem byl asi tak v půlce,
famfrňák mi otočil kebuli doleva a já koukal na další rybník. Krásný rybník
porostlý rákosím. Díky rákosí měl rybník zvláštní tvar. Byl samé esíčko.
Takový rybník jsem ještě nikdy
neviděl. Chtěl jsem jej jít prozkoumat z blízka, ale člobrdice mi to
nedovolila. Prý se v něm nesmí koupat. To je mi spravedlnost. Po dlouhé
době najdu místo, jemuž podobné jsem nikdy předtím neobjevil a ani jej nemohu
pořádně prozkoumat.
Chvilku jsem se na člobrdici
zlobil, když mne nechtěla do rybníka pustit. Když mi však řekla, že jsem objevil
Dolejší Padrťský rybník a koupání v rybníce je nejen zakázané, ale díky
rákosí by bylo koupání i nebezpečné, začal jsem jí odpouštět. Když jsem
zjistil, že v rákosí žije spousta kámošů, kterým by se má přítomnost
nemusela líbit, zlobit jsem se přestal. Vždyť já si také vybírám, koho na
návštěvu pozvu a koho ne. Tak je to správně a má to tak být.
