Tlapkal jsem kamínkovou cestou
stále hlouběji do brdských lesů. Les šuměl, do kroku mi zpívali ptáčci a nad
kebulí svítil puťa. Co chvilku jsem musel obejít hovnivála, jindy se vyhnout
čmeldovi, který mi proletěl přímo před famfrňákem. Cesta mi ubíhala od tlapek a
já nevěděl, co pozorovat dřív.
Kam očadlo dohlédlo, všude byl
život. Kolem cesty rostla tráva a kvetly lesní květy, které poskytly domov a
potravu nejen čmeldům a motýlům, ale i dalšímu hmyzu. Ve větvích stromů jsem
pozoroval ptáčky, kteří mi tak krásně zpívali do kroku. Co chvilku jsem na zemi
objevil otisk kámošky srnky a divočáka. Tolik života na jednom místě jsem
v lese už dlouho neviděl.
Tlapkal jsem stále hlouběji do
lesa, který se kolem mne pomalu měnil. Netrvalo dlouho a po levé tlapce jsem
měl holinu. Ještě nedávno tu rostly vysoké smrky, ale v nich zaúřadoval
nepřítel kůrovec a smrky musely jít k zemi. Naopak po pravé tlapce jsem
měl les, který poskytuje domov spoustě místních kámošů. Pod vysokými stromy
rotou nízké rozčepýřené stromky a vše doplňují keře, maliní a květiny. Proto je
kolem mne tolik života.
Čím hlouběji v lese jsem
byl, tím více jsem byl rozčarovaný. Planinu jsem nechal za sebou a už jsem byl
opět v lese pod vysokými stromy. Mezi stromy se začaly objevovat pěšinky a
já nevěděl, kam dřív. To se ví, do houští jsem nešel. Tam, jak moc dobře víte,
nechodím nikdy. Místní kámoši mají stejně jako člobrdové a psíci právo na
soukromí a dokud mne na návštěvu nepozvou, rušit je nebudu.
Pod vysokými stromy jsem však
všechny pěšinky důkladně prozkoumal. Objevil jsem spoustu stop, které podle
famfrňáku patřily kámoškám srnkám, dokonce jsem objevil i stopy zajocha. Ten
kde se tu vzal, to je mi záhadou. Zajocha bych uprostřed hlubokých lesů
nehledal.
Když jsem měl pěšinky pod
vysokými stromy prozkoumané, rozhlížel jsem se, kam bych se ještě podíval.
Očadla zmerčila sotva znatelnou pěšinku za cestou, po které šla člobrdice.
Houští už v místech nebylo, tak jsem se mohl vydat na průzkum. Pro jistotu
jsem ještě poprosil famfrňák, aby zmapoval, zda na pěšince nikoho nevyplaším a
mohlo se jít na věc.
Tak jsem se těšil, že prozkoumám
i pěšinku na druhé straně lesní cesty, že jsem musel běžet. Ušadla mi vlála ve
větru a já se hnal k tajemné pěšince. Přeskočil jsem lesní cestu a
vcukuletu jsem běžel po pěšince, na kterou jsem se tak těšil. Prosvištěl jsem
mezi stromy a najednou stál u studánky.
Objevil jsem studánku Křížový
pramen. Jednu z mála studánek, která je od lesní cesty krásně vidět. Abych
pravdu štěkl, z lesní cesty uvidíte její stříšku. Té si všimne každý, kdo
cestou pozoruje okolí. Vůbec nezapadá do okolní krajiny. Když však na studánku
koukáte z hloubi lesa, uvidíte krásnou dřevěnou studánku a opodál kaliště.
Že nevíte co kaliště je? No přeci
super bájo lázně pro kámoše kance a jejich rodinky. Obvykle u něj uvidíte i
zabahněný pařez nebo. Ten kámoši kanci používají jako drbátko. Přemýšlíte,
odkud tyto informace mám? No přeci od člobrdice. Ta kance chodila pozorovat. Při
mých prvních objevech super bájo lázní mi o kámoších divočácích povídala často.
Přirovnávala mne k nim a asi si myslela, že mi to odradí. Jenže jak
všichni moc dobře víte, její slova mne neodradila. Právě naopak. Láznění mne
začalo ták móc bavit, že už nemůžu přestat. Co bych pro svůj kožíšek také
neudělal, že? Jen místo vydrbávání bahýnka o pařez či strom, vyválím se raději
v trávě nebo vykoupu v rybníce.
