Tlapkal jsem po asfaltové cestě
z mírného kopečka. Nad kebulí se mi honily mraky a mne občas ovanul
větřík. Očadla měla co dělat, aby si prohlédla krásnou přírodu, kterou jsem
tlapkal.
Po levé tlapce jsem měl hluboký
les, do kterého je vstup zakázán. Nebyl ještě pyrotechnicky asanován. Po pravé
tlapce jsem měl nádherné vřesoviště, které hrálo všemi barvami. Vřes občas vystřídalo
kapradí, které dodalo místu pohádkovou atmosféru. Na dopadové ploše Tok je
zvláštní mluvit o pohádce, ale místo, kde se kloubí barevný vřes
s kapradím, jinak nazvat nelze.
Na dopadové ploše jsem musel jít
pouze po cestě. Nejen, že je pohyb mimo značené trasy zakázán. Člobrdice ke
všemu jako vždy trvala na tom, že zákaz je zákaz a musí se dodržet. Musím
štěknout, že neuposlechnout zákazu na dopadové ploše může být opravdu
nebezpečné. A to nejen pro toho, kdo se i přes zákaz na plochu vydá. Svou
neopatrností může ublížit i dalším, kdo v tu chvíli na dopadové ploše jsou.
Tlapkal jsem stále dál a dál a
rozhlížel se po vřesovišti. Musím vám štěknout, že byl nadpsí výkon se na cestě
udržet. Obzvlášť ve chvíli, kdy bylo vidět opravdu daleko. Člobrdice si užívala
vyhlídku a výhled na barevné vřesoviště. Kdybych mohl, hned bych se jím proběhl
s famfrňákem nasměrovaným k mrakům. To by bylo bájo.
S člobrdicí po boku jsem
stále tlapkal po asfaltové cestě. Občas mne minul cyklista, ale člobrdu bez
kola by tu jeden pohledal. Už mne nebavilo jít pouze po cestě, tak jsem pomalu,
ale jistě, začal krok zrychlovat. To se ví, musel jsem opatrně, aby člobrdice
nepoznala, že zrychluji. Čím rychleji jsem šel, tím radostněji jsem si vrtěl do
kroku chvostem. Myslím, že i člobrdice mé zvyšující se tempo zaregistrovala,
ale vůbec jej nekomentovala.
Stále jsem měl po levé tlapce les
a po pravé vřesoviště. Prosvištěl jsem několik zatáček, když očadla zmerčila,
že za chvilku budu v lese. Moc jsem se do lesa těšil. Věřil jsem, že se
v něm budu moci opět proběhnout.
Zrychloval jsem čím dál víc, až
jsem zjistil, že skoro běžím. Co chvilku jsem se od člobrdice vzdálil, abych se
k ní mohl vrátit. Tento běh se mi tak líbil, že jsem si dopadovou plochu
začal opravdu užívat. Užíval jsem si vřesoviště, užíval jsem si výhledy, když
se mé tělo zastavilo.
Stál jsem ne cestě v zatáčce
a ze začátku vůbec netušil, proč se mé tlapky zastavily. Už vůbec jsem netušil,
proč se zastavily právě zde. Famfrňák nevětřil nic zajímavého. Žádnou vodičku
ani bájo lázně. Ušadla slyšela švitoření ptáčků, ale neslyšela nic, proč bych
se měl zastavit. Až očadla zmerčila místo, proč se mé tlapky zastavily. Přímo
přede mnou, uprostřed vřesu za škarpou, očadla zmerčila malý pomníček. Byla na
něm fotografie, jméno Jirka Zaplatílek a datum 8. října 2011. Co se tu stalo,
že tu vyrostl pomníček a kdo byl člobrda Zaplatílek, to vám neštěknu. Musím vám
však štěknout, že mne celkem zamrazilo. Zatáčka, ve které pomníček je, je hodně
nepřehledná. A když vidím některé člobrdy na kole, jak zatáčkou proletí, není
mi do smíchu. Člobrdice mne učí, abych byl opatrný. I přesto jsem již
několikrát málem sražený byl. Dávno vím, že nestačí, když budu opatrný pouze
já.
Na tomto místě u tohoto pomníčku
mi doštěkla spousta věcí. S tak těžkými myšlenkami jsem dlouho odnikud
neodcházel. Ale byť jsem odcházel
s těžkou kebulínou a myšlenky ne a ne přenechat koňovi, musím vám
štěknout, že se mi na místě moc líbilo. Dopadová plocha a vyhlídky z ní
jsou opravdu bájo. A pomníček, který by tu být nemusel, krásně zapadá do
krajiny a předává ponaučení všem, kteří kolem něj prochází.
