Dnes vám štěknu o kamenných
schodech, které jsem potkal uprostřed lesa v chráněné krajinné oblasti
Brdy. Lámete si hlavu nad tím, proč by někdo stavěl schody uprostřed lesa?
V tom případě nejste sami. Ani mne to kebule nebrala. Ale musím štěknout,
že po schodech se šlo člobrdici opravdu dobře a ani se při cestě do prudkého
kopce nezadýchala.
Tlapkal jsem hlubokým brdským
lesem. Za sebou nechal kopeček a spokojeně pokračoval po rovince krásnou lesní
cestou. Takovou cestu by i v Brdech jeden pohledal. Dva pruhy od vyjeté od
traktoru byly zpevněné a zbytek cesty porostlý travičkou, která mne příjemně
šimrala do tlapek.
Cesta mi ubíhala za tlapkami. Než
jsem se nadál, stál jsem na rozcestí. Mohl jsem se vydat doprava či doleva po
asfaltové cestě. Nebo jsem mohl pokračovat krásnou lesní cestou, po které jsem
přitlapkal, dále přímo za famfrňákem. Tušíte správně, vydal jsem se přímo za
famfrňákem.
Prosvištěl jsem rozcestím a než
jsem se nadál, očadla zaznamenala pařez po pravé tlapce. Něco mi na něm
neštymovalo, tak jsem se vydal na průzkum. Udělal jsem pár kroků, následně pár
skoků a stál jsem u pařezu. V tu chvilku jsem uviděl, co mi na něm přišlo
zvláštní. Nestál jsem u obyčejného pařezu. Tento pařez byl tak neobyčejný, jak
jen mohl být. Byl vysoký jako já, úplně bez kůry a na pařezu seděla houba.
Velká dřevěná houba, která mne přitahovala už z dálky. Musím vám štěknout,
že tento kousek Brd je tak zvláštní, jak jen může být.
Pařez s hříbkem jsem si
pořádně prohlédl, prozkoumal jsem okolí, ale nic dalšího, co by mne zaujalo,
jsem neobjevil. Vrátil jsem se na cestu a pokračoval dále za famfrňákem, který
se nemohl nabažit svěží vůně lesa. Ani místní kámoše nevětřil, a to je co
štěknout.
Tlapkal jsem po cestě stále
hlouběji do lesa. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Přímo přede
mnou se rýsoval prudký kopec, ale tomu jsem zatím nevěnoval pozornost.
Soustředil jsem se na nejbližší okolí. A že bylo co pozorovat.
Pod vysokými stromy bylo na zemi
jehličí. Mezi jehličím tu trs borůvčí, jinde mechu. Co chvilku se objevil
kámen, místy skalka. Po levé tlapce jsem minul místečko, kde rostlo kapradí,
mech a borůvčí kolem mechem porostlého pařezu. Tato krása byla ohraničena
kameny. To byla podívaná.
Jak jsem se rozhlížel po
nejbližším okolí, ani jsem se nenadál a stál jsem pod kopcem. Přímo přede mnou
byly kamenné schody. Kámen střídal kámen, jen občas schůdek chyběl. Chvilku
jsem šel po schodech, chvilku běžel vedle. Než jsem se nadál, stál jsem na
kopci. K mému překvapení netrvalo dlouho a stála vedle mne i člobrdice. To
byl fofr. Přitom normálně by do takto prudkého kopce stoupala hódně dlouho a
ještě by mi říkala, že se mám vrátit nebo alespoň zpomalit. To se tu však
nekonalo. Asi se jí po schodech jde lépe, kdo ví. Krpál to byl opravdu pořádný.
Sotva jsem vystoupal na místo nad
schody, ocitnul jsem se na rozcestí Kamenné schody. Tak přeci jen nebyla
náhoda, že jsem šel po schodech. Trošku jsem se na rozcestí proběhnul a
nestačil se divit. Když se na schody jeden kouká shora, teprve vidí, jaký zdolal
kopec.