Dnes vám štěknu o místě, na
kterém jsem nebyl. Tedy, abych štěkl pravdu, na místě jsem byl, ale přímo
k cíli jsem se nedostal. Ptáte se, jak je to možné? V Brdech je přeci
možné všechno. Dnes vás zavedu do míst, kde se můžete toulat pouze po vyznačených
cestách. A že je toho kolem k vidění spousta. Třeba zajímavá dřevěná
chaloupka, která svádí k prozkoumání, a vy k ní nemůžete. Za sebe
musím štěknout, že jsem ji pojmenoval chaloupka Pokušitelka.
Tlapkal jsem hlubokým lesem a
cesta mi šla krásně od tlapek. Co chvilku na mne vykoukl puňťa, co chvilku se
schoval za mráček. Větřík mne příjemně lískal v kožíšku a mne se tlapkalo,
jedna radost.
Vytlapkal jsem na kopeček,
pokochal se vyhlídkou a už jsem tlapkal po rovince. Cesta byla schovaná za
malými valy, které již dávno zakryly barevné vřesy. Co chvilku mezi vřesy
vykoukl kámen a já si v duchu říkal, že příroda je opravdu mocná
čarodějka.
Cesta, po které jsem tlapkal, tu
nebyla schovaná v hustém lese. Ten byl až kus od ní. V místě, o
kterém vám nyní štěkám, les ustoupil a mezi ním a cestou je pruh porostlý
vřesem a borůvčím. Takové místo jsem v Brdech ještě nepotkal.
I když bylo vidět, že cesta je
rozježděna od obrovských aut, moc se mi líbila. Jakpak by také ne. Vždyť byla
plná loužiček. Loužiček ne moc hlubokých, jak jsem z nejbližšího okolí
zvyklý, zato jich tu bylo tolik, že bylo z čeho vybírat.
Netrvalo dlouho a dotlapkal jsem
na rozcestí. K mému překvapení se mé tlapky nezastavily. Sotva očadla
rozcestí zmerčila, tlapky se vydaly doprava, přímo do hustého lesa. Famfrňák
vyhlásil pohotovost a větřil, kam mne tlapky nesou. Nic zvláštního však
nenavětřil.
Protlapkal jsem kolem stromu
s varovnou cedulí a tlapkal do hloubi lesa. Tlapkal jsem pomalu a
rozvážně, co tlapka tlapku mine, těsně vedle člobrdice. To víte, na některých
místech to jinak nejde. Někdo přeci musí člobrdici hlídat, zda jde tím správným
směrem.
Les přede mnou byl čím dál tím
hustší. Čím hustější les byl, tím přibývalo borůvčí. Čím více borůvčí pod
vysokými stromy rostlo, tím více mravenišť jsem viděl. Tak jsem se soustředil
na přírodu kolem, že ani nevím, jak dlouho jsem tlapkal, když jsem dotlapkal
k odbočce. Sotva jsem zvednul kebulínu, abych se podíval, kam odbočka
vede, uviděl jsem před sebou parádní dřevěnou chaloupku.
To se ví, nebyla to obyčejná
chaloupka. Vypadala jako velký bar pro místní kámoše. Zkrátka krásná dřevěná
chaloupka, kterých je v Brdech tolik, že by je jeden ani nespočítal. Tahle
chaloupka však byla mnohem větší. A ke všemu se nedala prozkoumat. Těsně u cesty
totiž byla cedule se zákazem vstupu.
Chaloupku jsem oprávněně
pojmenoval Pokušitelka. Ani nevíte, jak jsem se musel přemlouvat, abych jí
nešel prozkoumat. Ale až k ní přístup dovolí, budu mezi prvními, kdo jí
prozkoumat půjde. To se přeci musí. Když už tak krásné místo objevím, byla by
věčná škoda, jen tak ho minout.
