Ne vždy mi přeje počasí tak,
abych se mohl vydat toulat po Brdech a dalších vzdálenějších místech. Někdy se
na nebi honí tolik mráčků a vypadá to na déšť, že si raději dlouhou procházku
po Brdech odpustím a tlapkám po mne již dobře známém okolí. V něm mám
v merku všechna místečka, na kterých se mohu schovat. Proto vám dnes
štěknu o výletu do Krakonošova v přírodním parku Pod Štědrým. Že nevíte,
proč je kousek od Brd Krakonošovo? Možná proto, že Krakonoš navštěvuje všechny
pány hor, zatímco blízký Fabiánek se zdržuje doma ve svých Brdech.
Sotva jsem vyběhl z branky,
mé tlapky byly k nezastavení. A ségruše, která se mnou výletila, byla
k nezastavení též. Ať jsem se jí snažil setřást sebevíc, stále se mnou
držela krok. Když jsem prosvištěl přes pole a čerstvě posekanou louku a ségruši
jsem měl stále po boku, akci Setřes ségruši jsem odvolal a raději se dal do
zkoumání. Už také bylo na čase.
Tlapkal jsem po deštích zmáčenou
loukou, která při každém kroku zvláštně mlaskla. Co chvilku jsem se ohodil
bahýnkem, které se odráželo od země. Ani nevíte, jak moc jsem byl rád, když
očadla zmerčila můj oblíbený vstup do lesa. Už jej neoznačuje spadlá borovice a
vstup do přírodního parku Pod Štědrým je vidět už z dálky.
Rozeběhl jsem se, co mi tlapky
stačily. Prosvištěl jsem rozmáčenou loukou a v mžiku jsem byl v lese.
Prosvištěl jsem kolem známé díry a než jsem se nadál, cesta zmizela. Ani nevíte,
jak moc jsem byl překvapen. Tento les znám jako své vlastní tlapky a najednou,
zničehonic, jsem na místě, které nepoznávám. Všude, kam očadlo dohlédlo, ležely
na zemi stromy. Ještě nedávno krásné vysoké smrky nyní ležely na zemi,
rozřezané na kousky a jejich rozčepýřené větve ležely všude kolem nich. To byla
podívaná, jakou bych nikomu nepřál. Pevně věřím, že až se v mých stopách
vydáte, stromy budou uklizené a cesta opět průchozí.
Přeskákal jsem poražené stromy a
pokračoval dále, po znovuobjevené cestě přímo za famfrňákem. Les krásně voněl,
do kroku mi občas písknul ptáček a já si po pár zatáčkách už ani nevzpomněl na
překážku, kterou jsem musel překonat. Proč bych také vzpomínal na smutné místo,
když jsem se dostal na místo, které tak dobře znám.
Tlapkal jsem lesní cestou pod
vysokými stromy. Po levé tlapce bylo pod stromy popadané jehličí a občas
borůvčí. Po pravé tlapce bylo v jehličí spousta mechu. Co chvilku koukal
z mechu balvan, občas stará větev pokrytá malými choroši. Na cestě se
občas objevila loužička, občas louže. Pozoroval jsem tu krásu a v mžiku
jsem byl na rozcestí.
Podobné rozcestí jsem nikde jinde
nepotkal. Cesty vedou mezi valy a projít jej suchou tlapkou, to je skoro
nemožné. Valy jsou pokryté mechem a na podzim mochomůrkami, na cestách jsou
super bájo lázněcí louže. Ty se neztratí, jak je rok dlouhý. Jen záleží na
počasí, zda jsou plné vody, nebo super bájo voňavého lepivého bahýnka. Ty druhé
mám radši. To stačí, aby chvilku nepršelo, a lázně té nejvyšší kvality jsou na
světě.
Po krátké koupeli jsem se vydal
dále za famfrňákem. Obsvištěl jsem několik louží, minul pár pařezů a už jsem
byl na dalším rozcestí. Tlapky mne nesly na jistotu doprava. Než jsem se nadál,
už jsem stál v místě plném borůvčí. Přímo přede mnou, u mladých rozčepýřených
stromků jsem uviděl bar pro místní kámoše. Ten jsem musel jít zkontrolovat.
Pomalu jsem protlapkal borůvčím a
už jsem byl u baru. Bar se jménem Tady je Krakonošovo mne vítal v celé své
kráse. Na zemi kolem baru už mají místní kámoši připravenou baštu
z kaštanů, v korýtku trošku zrní a v misce sůl, kterou tak rádi
olizují.
Ani nevíte, jak jsem byl
překvapen, že už má bar otevřeno. Sice věštím brzkou zimu, ale co mi člobrdice
říkala, lesní bary se prý otvírají s prvními mrazy nebo sněhem. Ale nevadí,
kámoši mají určitě radost. Vždyť kaštany široko daleko nerostou a obilí jim již
sklidili.
Málem bych vám zapomněl štěknout,
když se k tomuto přístřešku vydáte, najdete na něm od nás malé překvápko.
Kdo sleduje náš Instagram a Facebookový profil, určitě již tuší, co jsem vám na
místě nechal. Nezapomeňte, na místo moc často nechodím, takže překvapení bude
na místě, dokud si jej někdo neodnese.
