Ke studánce U panny Lídy,
schované v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy, jsem se dostal
po dlouhé době, co jsem tlapkal po asfaltové cestě. Cesta stála opravdu za to a
na malé zmatky s člobrdicí jsem již raději zapomněl.
Tlapkal jsem hlubokými brdskými
lesy po asfaltové cestě. Chvilku jsem tlapkal do kopečka, chvilku
z kopečka a cesta mi utíkala krásně od tlapek. Do kroku mi zpívali ptáčci,
nad kebulí svítil puňťa a já byl moc rád, že se mohu toulat s člobrdicí
nádhernou přírodou.
Jak jsem pozoroval les všude
kolem, očadla zjistila, že široko daleko není místečko, kde by nerostly vysoké
stromy. Chvilku jsem šel jehličnatým lesem, chvilku lesem listnatým, jen les
smíšený jsem cestou nepotkal.
Čím hlouběji v lese jsem byl,
tím hustším lesem jsem tlapkal. Puňťa měl co dělat, aby svými paprsky zahřál
cestu, po které jsem tlapkal. Na malou chvilku se les úplně proměnil. Místo
vysokých majestátních stromů jsem tlapkal místem, kde pod vysokými stromy
rostly stromky malé. Ale to byl opravdu jen kousek.
Sotva jsem dotlapkal na rozcestí
Jinecká Baština, zmerčil jsem zídku. Kde se zídka uprostřed lesa vzala, bylo mi
záhadnou. Široko daleko kolem zídky není nic, co by mi nějak pomohlo zjistit,
proč tu zídku někdo vystavěl. Kromě cesty, po které jsem přitlapkal, nebylo
široko daleko znát, že by tu člobrdové žili nebo hospodařili.
Na rozcestí jsem se vydal doleva.
Zídku nechal zídkou a pelášil, co mi tlapky dovolily, z mírného kopečka.
Les přede mnou pomalu ustupoval. To byl správný čas uvést famfrňák do
pohotovosti, aby mi pomohl z dálky zjistit, proč tomu tak je.
Jak jsem svištěl z kopečka,
ušadla mi vlála ve větru. Očadla sledovala cestu a famfrňák větřil. Těch vůní
co cítil, to byla pohádka. Kromě nádherné vůně lesa po chvíli navětřil i
vodičku. Sotva jsem z lesa vyběhl, bylo mi jasné, odkud se vůně vodičky
vzala.
Stál jsem pod kopcem na mostku
přes potok, kolem kterého byla malá louka. Scenérie, na kterou jsem koukal,
byla úchvatná. Louka hrála všemi barvami a malí okřídlení kamarádi na ní
poletovali a na posledních chvíli opylovávali květiny.
Sotva ke mne dorazila člobrdice,
tlapky se daly opět do pohybu. Kolem lesní školky po pravé tlapce jsem svištěl
do kopečka. Famfrňák stále cítil vodičku a já věděl, že nedaleko najdu její
další zdroj. Jako vždy se famfrňák nemýlil. Za školkou jsem vběhl do lesa a po
pravé tlapce uviděl místečko, které famfrňák cítil už z dálky.
Pod cestou, po které jsem
pelášil, jsem po pravé tlapce uviděl studánku. Krásnou dřevěnou studánku, na
které bylo vidět, že se o ní někdo pěkně stará. Ze studánky U panny Lídy
vytékal malý potůček. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostlo podél potůčku kapradí.
A toho bahýnka, co kolem bylo. To byla pohádka.
Vy člobrdové, vůni bahýnka u
studánky z dálky určitě neucítíte. Pokud však půjdete ke studánce s psím
parťapkou, také ji vyčmuchá z dálky. Jen na malé kámoše dávejte prosím
pozor. Bahýnko je v potůčku opravdu hluboké.
Dnešní příběh jsem vám štěknul
trošku jinak. Doufám, že se vám také líbil. Rozhodl jsem se tam na základě
vašich přání, kdy jste chtěli mít informaci o tom, o jakém místě vám štěkám,
hned v úvodu článku.