I dnes vás zavedu do přírodního
parku Pod Štědrým. Zastávku u Krakonoše nechám za chvostem a vydám se na vrch
Ve Vrchu. Vím, o místě jsem vám již jednou štěkal. Jenže tentokrát jsem se
vydal jinudy a prozkoumal tak okolí, o kterém jsem vám ještě neštěkl.
Přístřešek Tady je Krakonošovo
jsem nechal za chvostem, vrátil jsem se zpět na křižovatku, která mne
k němu dovedla. Nezabočil jsem doleva, do hustého lesa, ale vypravil jsem
se přímo za famfrňákem kolem skládky dřeva a pole po mlaskavé cestě pokryté tenkou
vrstvou bahýnka. To byla prochajda. Tlapky mi klouzaly tak, že jsem si připadal
jako v zimě na zamrzlém rybníku. Jenže ze zamrzlého rybníka nejsem bahnivý
Frája, ale krásný čistý Frája, možná s ledem v kožíšku.
Svištěl jsem kolem pole, co mi
tlapky a bahnivá cesta dovolily. Po pravé tlapce jsem měl les, po levé tlapce
pole a krásnou vyhlídku. Očadla koukala přes pole a louku na les přírodního
parku Pod Štědrým v místě Samot a nejenom tam. Až tak daleko bylo vidět.
Tlapkal jsem stále za famfrňákem,
les po pravé tlapce se každou chvilku měnil. Ze začátku krásný hustý les se za
kazatelnou proměnil v mladý les plný rozčepýřených stromků, aby se
v mžiku opět vrátil les s vysokými stromky. Protlapkal jsem kolem
keřů a najednou jsem měl po pravé tlapce cestu, které jsem si nikdy předtím
nevšiml. Vím, bývala tu cesta sotva znatelná, ale nyní je tu opět cesta, která
je vidět již z dálky a dá se po ní tlapkat. Tu jsem prozkoumat musel.
Počkal jsem na člobrdici se
ségruší a vydal doprava. Na dva kroky dopředu jsem se o jeden krok svezl zpět.
Tlapky mi tak klouzaly, že jsem byl rád, že jdu alespoň trošku dopředu.
Naštěstí netrvalo dlouho a prudší kopec vystřídala skoro rovinka. To už se mi
tlapkalo, jedna radost.
Přímo přede mnou mne přivítala
bučina. Na zemi spousta popadaného listí, občas jsem zmerčil kámen pokrytý
mechem. Co mne však hodně překvapilo, byly skoro zelené koruny stromů, pod
kterými jsem tlapkal. To jsem se těšil, že uvidím krásný podzimní les, ale až
na bahýnko na cestě, se tu podzim o slovo ještě nehlásil.
Pobíhal jsem pod buky kousek od
člobrdice. Co chvilku jsem oběhl kámen, jinde spadlou větev. Než jsem se nadál,
zjistil jsem, že stojím na vrcholku. Ptáte se, jak jsem poznal, že jsem opravdu
na vrcholku? Protože jsem stál na místě, odkud už nebylo možné pokračovat výše.
Ať jsem se chtěl vydat jakýmkoli směrem, už jsem musel jít níže. To bylo přesně
to místečko, které jsem hledat.
Sotva jsem zjistil, že jsem opět
na vrchu Ve Vrchu, nechal jsem se člobrdicí zvěčnit a už jsem tlapkal prozkoumat
místní kámoše. Famfrňák jich větřil tolik, že by bylo, abych nezjistil, kudy
tudy chodí a kolik jich tu je. Jen žádného potkat jsem raději nechtěl. Setkání
s divočáky a jejich pyžámkovými čuňátky mi jednou stačilo. A potkat jelena
s laní, to by byla taková náhoda, že jsem o ní raději ani nepřemýšlel.
Když jsem měl okolí důkladně
prozkoumané, tlapkal jsem zkontrolovat člobrdici, zda nezapomněla na vrcholku nechat
překvapení pro tuláky, kteří půjdou v mých stopách. Holka je to šikovná,
krásně vše co měla, vyskládala na místo, aby překvapení našel každý malý svišť
i velký člobrda. Snad se vám bude překvapení líbit. A nezapomeňte, opět je na
místě pouze pár kousků. Chce to mít očadla v pohotovosti a pořádně koukat
pod nohy. Kdo hledá, určitě najde.
