Dnes vám štěknu o posledním
zastavení na Formanské cestě u Starého Smolivce. Ano, tušíte správně, dotlapkal
jsem až k soše Brdského anděla.
Tlapkal jsem z mírného
kopečka po asfaltové cestě. Po pravé tlapce jsem měl pole a za ním bájo
vyhlídku. Po levé tlapce jsem měl pole a co chvilku mladý stromek. Tlapkalo se
mi jedna radost, jen na oblohu jsem se bál podívat. Pomalu ale jistě se začal
zvedat vítr a nebe se zatáhlo. Vypadalo to, že co chvilku začne pršet.
Vyhlídka, která mne skoro celou
cestu provázela, se najednou ztratila. Už jsem neviděl ty nádherné obří kopce
za Mladým Smolivcem. Byl jsem rád, že vidím blízké rybníky a Mladý Smolivec. Po
hrátkách puňti s mračounem už nebylo ani památky. Všude, kam očadlo
dohlédlo, byl jeden mračoun vedle druhého.
Ušadla, očadla i famfrňák jsem
měl v pohotovosti. Očadla pozorovala cestu, famfrňák větřil a ušadla
poslouchala, zda náhodou nezačne hřmít. Byl jsem skoro u cíle a strašně moc
jsem si přál, aby počasí ještě chvilku vydrželo a mráčky si vodičku ještě chvilku
nechaly pro sebe.
Nevím, zda mráčky mé přání
vyslyšely, nebo jenom neměly v plánu vodičku pustit, každopádně déšť
nepřicházel. Zato já jsem letěl kupředu rychlostí, kterou mne tlapky moc často
nenesou. Ušadla mi vlála ve větru a socha Brdského anděla, která je vidět už
z dálky, byla vidět víc a víc.
Netrvalo dlouho a už jsem sbíhal
s asfaltky po vydlážděné cestě. Tlapky mne nesly přímo k soše
Brdského anděla. Když je krásně, je od sochy nádherný výhled. Abych pravdu
štěkl, vždy když jsem u sochy byl, jsem jí nevěnoval moc pozornosti. Zato jsem
se kochal vyhlídkou. To se tentokrát změnilo. Díky mračounům na obloze nebylo
do dálky moc vidět a já si tak mohl důkladně prohlédnout anděla.
Z dálky to nevypadá, ale
socha anděla je opravdu obrovská. Široko daleko jsem takhle velkou sochu
neviděl. Anděl spokojeně sedí úplně nahoře a kochá se vyhlídkou na Brdy.
Pozoruje vrchol Vrchy a samozřejmě blízký Třemšín, na který tak moc rád chodím.
Vedle sochy Brdského anděla je i
lavička, ze které kdysi dávno bylo na Brdy vidět. Dnes rostou před lavičkou
stromky, které výhledu brání. To však vůbec nevadí. Za sochou jsem objevil
další krásné posezení, tentokrát i se stolkem, odkud je Třemšín vidět
v celé jeho kráse. A nyní, když se halí do barev podzimu, je pohled na něj
ještě krásnější, než kdy jindy.
