Dnes vám budu vyprávět o buku
Dvojáku. Památném stromě na úpatí vrchu Třemšín. Byla by škoda jej na podzim
neomrknout, když okolní bučina hraje všemi barvami podzimu.
Tlapkal jsem hlubokým brdským
lesem. Po levé tlapce les jehličnatý, po pravé tlapce nádherná bučina, která se
o mrňousek dál změnila v les smíšený. Tlapky mne nesly zpevněnou cestou,
na které co chvíli byla louže.
Očadla si prohlížela okolní
přírodu, ušadla poslouchala šustot listí ve větru a famfrňák větřil místní
kámoše a užíval si vůni lesa. Prochajda byla, jedna radost. Cesta mi šla krásně
od tlapek. Co chvilku jsem objevil tajemnou pěšinku, kterou jsem musel
prozkoumat. To se ví, že jsem se po ní neřítil s větrem o závod. Každou
pěšinku, kterou jsem cestou potkal, jsem prošel rozvážným krokem a všemi smysly
v pohotovosti.
Už ani nevím, kolik pěšinek jsem
prozkoumal. Bylo jich tolik, že bych je všechny nespočítal, když tu jsem stál
na pěšince, která byla úplně jiná, než všechny ostatní pěšinky co jsem zkoumal.
Počkal jsem na člobrdici a pomalu se vydal do lesa.
Procházel jsem mezi jehličnany,
když se najednou stromky rozestoupily a já stál v bučině. Očadla nevěděla,
co pozorovat dříve. Najednou všude byla spousta světla. A těch barev, co na
místě bylo. To byla nádhera.
Najednou jsem neudržel tlapky na
místě. Povyskočil jsem radostí a rozeběhl se kupředu, co mi tlapky dovolily.
Svištěl jsem pod buky s větrem v kožichu. Ušadla mi vlála, chvost vyrovnával
zatáčky a famfrňák větřil místní kámoše.
Netrvalo dlouho a dosvištěl jsem
k hodně zvláštnímu stromu. To si představte: jen tak si svištíte
s větrem o závod mezi majestátními buky a najednou stojíte mezi stromy a
nad vámi je kmen. Věřili byste vlastním očadlům?
To se ví, já jim také nevěřil.
Jak rychle jsem mezi kmeny přisvištěl, tak rychle jsem odsvištěl, abych mohl
přisvištět zpátky a zjistit, že opravdu stojím pod bukem, který má dva kmeny
spojující se v jeden. Doma za plotem si hlídám doubek, co má jeden kmen a
rozděluje se na dva. I v lese občas stromek podobný mému doubku potkám.
Ale že by to bylo naopak? To by mne neštěklo.
Stále jsem nevěřil vlastním
očadlům. Pořádně jsem si prohlížel pravý kmen a na něm jsem nic zvláštního nezmerčil.
Tlapkal jsem si prohlédnout levý kmen a zde mi něco neštymovalo. Uprostřed kmene
jsem objevil kámen, který vypadal, jako starý hraniční kámen s čísly. To
už mi kebule nebrala vůbec. Nejdříve dva kmeny rostoucí daleko od sebe a
spojující se v jeden. A pak ještě objevím kmen, který je částečně dutý a
ukrývá kámen podobný starému hraničnímu kameni.
Nevěděl jsem, co si mám o stromu
myslet. Vzpomněl jsem si na čerty, ale těm by se tu nelíbilo. Přeci jen strom
vypadal letitě, a když rostl, bylo sem vidět ze všech stran. Tohle místo nikdy
nebylo místem pro čerty. Tlapkal jsem se zeptat člobrdice, zda mi objasní
záhadu zvláštního buku. Světe, div se, potlapkal jsem.
Člobrdice mi řekla, že se opravdu
nejedná o dílo přírody ani dílo čerta. Kdysi tu prý rostly stromy dva a okolo
buků chodil pasáček pást ovce. Jednou ho napadlo, že stromky spojí. Zda dopředu
věděl, že srostou, to nikdo neví. Možná to byla náhoda, kdo ví. Ale po spojení
dvou stromů pasáčkem chtěli oba stromy růst dál. Jak rostly, spojily se
v jeden. Kdysi prý mívaly obrovskou korunu, kterou sem chodili obdivovat
člobrdové z širokého okolí, jenže nyní je strom zlomený a koruna je
rozřezaná vedle.
I tak stojí buk Dvoják za
návštěvu. Podobný strom totiž jen tak nepotkáte. A v jeho velikosti už
tuplem ne. Posedět můžete na větvích z koruny a na místě si odpočinout.

