Po dlouhé době mi počasí začalo
přát. Celé mé já bylo odpočaté a bylo na čase vyrazit na výlet. Přesvědčil jsem
člobrdici k návštěvě nedalekých Brd a mohl jsem i se ségruší vyrazit do
lesa kousek za vísku Chynín.
Jen co člobrdice zaparkovala, byl
jsem jak na trní. Tak moc jsem se těšil, že mi výprava z auta připadala
jako věčnost. Sotva jsem vyskočil na parkoviště, dal jsem se do pořádného
průzkumu. Už na parkovišti se dál zvláštní jev. Stála na něm auta. Už jsem tu
byl několikrát, ale nikdy tu žádné cizí auto nebylo. Byl jsem moc zvědav, koho
potkám v lese.
Když jsem měl parkoviště
prozkoumané a člobrdice byla v plné lesní, vydal jsem do útrob lesa. Kam
mne tlapky zanesou, jsem nechal na nich a spokojeně jsem se nesl. Do kroku jsem
vrtěl chvostem a famfrňákem větřil všechny ty báječné vůně podzimního lesa. A
že jich bylo.
Cesta, po které jsem od
parkoviště tlapkal, byla z plná tvrdých kamínků. Ani nevíte, jakou jsem
měl radost, když jsem se ocitl na rozcestí. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly
vysoké stromy. Na zemi bylo tolik listí, až mne očadla přecházela. Pod listím
jsem objevil super bájo měkoučkou lesní cestu. Nebylo co řešit. Jen co jsem se
zmerčil, že je cesta měkoučká, odbočil jsem z kamínkové cesty doleva a už
se mi tlapkalo, jedna radost.
Les kolem mne se také změnil. Už
nebyl pouze jehličnatý. Tady jsem si tlapkal krásným smíšeným lesem, jen občas
byl les pouze jehličnatý. Čím hlouběji do lesa mne cesta vedla, tím byla měkčí.
Než jsem se nadál, už jsem tlapkal lesní cestou porostlou vysokou trávou, vedle
níž tekl potůček.
Co chvilku jsem cestu opustil,
abych mohl přeskočit potůček a prozkoumat les pod vysokými stromy. To se ví,
moc daleko od cesty jsem nechodil. Vždy jen pár kroků a pár skoků a už jsem
metl zpátky k ségruši a člobrdici. Už ani nevím, jak dlouho jsem si takto
hopsal, když mé hopsání svedlo i ségruši.
Už jsem neblbnul v lese sám.
Měl jsem parťačku, u které vím, že vždy něco vyštěkne. A také že vyštěkla.
V místech, kde se vlévá lesní potůček do potůčku vedle lesní cesty, po
které šla člobrdice, neodhadla vzdálenost, a jak skočila, už byla
v potoce. No co, že není póčo na koupání, to by bylo to nejmenší. Jak
pomalu, ale s naprostou přesností letěla do potoka, bylo vidět, že dopadla
na všechny čtyři a najednou šup hlavičku pod vodičku. Do této chvíle jsem si
myslel, že přeskakuji potůček. Jenže jsem se ták strášně mýlil. Naštěstí
netrvalo dlouho a ségruše se vynořila. Její výraz mluvil za vše a mne
v mžiku doštěklo, že blbnutí bylo dost a je třeba být opatrný.
Od této chvíle jsem už tlapkal
pěšinkou vedle potůčku a občas se brodil super bahýnkem. Stromy kolem mne byly
vysoké, ale zem byla tak podmáčená, že projít suchou tlapkou se dost dobře
nedalo. Cesta, po které původně šla člobrdice byla stále porostlá trávou, ale
bystrému oku neuniklo, že je také celá pod vodou. Byť jsem se snažil ukázat
člobrdici tu nejlepší pěšinku, moc se mi to nedařilo.
Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že
výlet bude chtít člobrdice vzdát, jsem vedle cesty zmerčil super bájo domek.
Stál vedle cesty a sváděl mne k prozkoumání.
Vodička a bahýnko šlo v tu
chvíli stranou. Tlapky jsem dal do pohybu a letěl s větrem o závod přímo
k domečku. Jaké bylo mé překvapení, když se mi tlapky přestaly bořit do
bahýnka a kousek od domečku už jsem opět mohl letět s větrem o závod po
lesní cestě.
Už už jsem byl u domečku. Chybělo
jen pár kroků a byl bych přímo u něj. Už jsem stál na mostku na louku, která
byla hned vedle domku, když očadla zmerčila, že je louka úplně celá podmáčená.
Na poslední chvíli se tlapky zastavily a já koukal na parádní seník. Nejlepší
časy už má za sebou, ale dokonale zapadá do místní krajiny.
Myslel jsem, že Brdy znám, ale
tento kousek mne přesvědčil o opaku. Nikdy bych neštěkl, že se jednou budu
brodit Brdy. Musím vám však štěknout, že jsem moc rád, že jsem tento kousek Brd
navštívil. Byla to legrace, kterou si jednou rád za teplých dní zopakuji. Od
chaloupky jsem pokračoval dál do hlubokých lesů, ale to už jsem tlapkal po
krásné měkoučké lesní cestě. Přesně takové cestě, kterých je v Brdech
nespočet.
