Od kapličky svatého Izidora jsem
se rozeběhl nejen na kus štěku s místními kámoškami, ale dále po
cyklostezce k dalšímu zastavení. Než jsem se nadál, byl jsem u kapličky
sv. Anny. Jak jsem se ke kapličce dostal a co mne potkalo, to vám štěknu v příběhu.
Řítil jsem se kupředu, co mi
tlapky dovolily. Ušadla mi vlála ve větru, famfrňák větřil kámošky kravky a
očadla měla co dělat, aby viděla všechnu tu krásu, kterou jsem míjel. Stále
jsem tlapkal po asfaltové cestě, jen už ne po rovince, ale z mírného
kopečka. Po pravé tlapce jsem míjel jeden mladý stromek za druhým. Za stromky
bylo již oseté pole a za polem, to byly výhledy. Pole nahradil les a za lesem
byla malá víska. Tuším, že se jmenuje Budislavice. Nad vískou svítil puňťa a
s mračounem nad polem tvořili zajímavou podívanou.
Po levé tlapce jsem měl výběh pro
kámošky kravky a jen občas mladý stromek. Letěl jsem s větrem o závod a
nevěděl, zda se mám kochat vyhlídkou nebo merčit kámošky. Očadla se prala
s famfrňákem o slovo. Famfrňák vedl tlapky důsledně za svým cílem, ale
očadla se nechtěla přestat kochat. Vše nakonec vyřešila ségruše.
Už jsem byl skoro na konci výběhu
pro kravky, když ségruši nenapadlo nic lepšího, než že mne vtáhne do hry. Zatím
si vystačila s hraním s člobrdicí, ale nyní usoudila, že se nejspíše
nudím a začala si hrát se mnou. To se ví, jsem gentleman, tak jsem se moc
nebránil.
Začal jsem poletovat kupředu za
ségruší a zpět k člobrdici. Co chvilku jsem hodil očadlem po vyhlídce, co
chvilku jsem mrknul doleva, zda neuvidím kámošku kravku. Než jsem se nadál, byl
jsem u potoka. To bylo překvápko. Ještě loni tu mostek stínila obrovská vrba,
jen vodník chyběl. Letos už je mostek bez vrby.
Přeběhl jsem mostek a zjistil, že
kravky sice doma opravdu jsou, ale na kus štěku nepřijdou. Tak jsem se těšil a
ony se spokojeně pasou na druhém konci výběhu. No nic, tak snad příště budou
blíže.
Kravky jsem nechal kravkami a
běhal po louce, která nahradila pole po pravé tlapce, co mi tlapky dovolily.
S větrem v kožichu a neunavitelnou ségruší před sebou jsem se řítil
stále kupředu. To byly fofry. Než jsem se nadál, byl jsem u lesa. Prozkoumal
jsem hromadu vyskládaného dřeva a běžel dále za famfrňákem. V mžiku jsem
byl u dalšího zastavení na formanské cestě.
Jakmile jsem zmerčil kapličku
svaté Anny, musel jsem se vrátit k člobrdici. Kaplička totiž stojí těsně u
hlavní silnice a vydat se k ní bez člobrdice, to by byl průšvih. Na
místech kde jezdí auta, musím chodit pouze s člobrdicí po boku.
S člobrdicí a ségruší po
boku jsem dorazil ke kapličce. Stála jako vždy na svém místě, ve stínu stromů a
výhledem na kopec. Krásná opravená kaplička, která vybízí k odpočinku. Byť
kolem ní každou chvilku prosviští auto, na kráse jí to neubírá. Vlastně na
místě auta ani nevnímáte. Čím to je, to opravdu netuším.
