Ke kapli sv. Rozálie a místní
studánce nedaleko Bernartic jsem se vydal za mlhavého rána. I přes hustou mlhu
jsem se na výlet moc těšil.
Prosvištěl jsem Bernarticemi a
než jsem se nadál, už jsem byl u kapličky. To se ví, po svých jsem neběžel.
Hezky jsem se ke kapličce nechal dovést. Sotva jsem z auta vyskočil, dal
jsem se do zkoumání. Od léta, kdy jsem tu byl naposledy, se místo opravdu trošku
změnilo.
Rozeběhl jsem se
k přístřešku a nestačil jsem valit očadla. Hned první místečko, které jsem
měl zkontrolovat, bylo jiné než v létě. To se ví, přístřešek byl na tomtéž
místě co v létě, ale nyní měl police plné knih. Takový přístřešek jsem na
svých toulkách objevil poprvé. I když musím štěknout, že místo k posezení
vybízí. Málokdy tudy někdo projde, občas někdo projede, ale počet člobrdů,
kteří se tu za den ukážou, bych spočítal na prstech jedné tlapky. Celý
rozčarovaný z upraveného přístřešku jsem se vydal ke kapli.
Kaple sv. Rozálie se za dobu mé
nepřítomnosti vůbec nezměnila. Stále stojí skoro sama u pole a stíní jí statné
stromy. To se ví, že koruny stromů již nejsou zelené, zato však září všemi
barvami podzimu. Pod stromy jsou stále lavičky, vybízející k posezení
s krásným výhledem na kapli.
Kolem kaple jsem se musel pořádně
porozhlédnout. Lavičky jsem nechal lavičkami a pelášil k velkému kříži.
Několikrát jsem jej oběhl a už jsem svištěl mezi stromy k budce
s obrázkem. Ta se vůbec nezměnila. Než se člobrdice nadála, už jsem letěl
k puklému stromu a prohlížel si obrázky do pukliny zasazené.
Jak jsem si užíval nádherné místo
u kaple a prohlížel si obrázky v puklině stromu, zmerčil jsem z dálky
psího kámoše. To se ví, měl jsem radost, ale kámoš se moc radostně netvářil.
Raději jsem si ho nevšímal a nadále zkoumal okolí.
Psíka jsem nechal psíkem a
doufal, že se brzy ukáže jeho člobrda. Už by také bylo na čase, uběhlo tolik
času a naježený psík si mne stále prohlížel. Mne ani člobrdici se to vůbec
nelíbilo. Co jsme však mohli dělat? No přeci pokračovat v toulání.
Majestátní stromy, kapli, kříže i
přístřešek jsem nechal za chvostem a vydal jsem se ke studánce. Krásné malé
studánce, stojící pod kaplí. Kdo studánku z dálky vidí a neví, že se jedná
o studánku, snadno si jí splete s kapličkou.
Po několika málo rychlých krocích
jsem byl u schodů vedoucích ke studánce. Vydal jsem se po nich a než bych pro
kostičku doběhl, už jsem byl u studánky. Krásné studánky plné vodičky. Těch
hrnečků, co si tu člobrdové nechali.
Prohlížel jsem si studánku,
koukal do výklenku se soškami a najednou jsem zjistil, že už nejsem na místě
s člobrdicí sám. K mé smečce se připojila barevná číča
s nádhernýma zelenýma očima. Kde ta se tu vzala, bylo mi záhadou.
Pomalu se výlet u studánky sv.
Rozálie chýlil ke konci. Popohnal jsem člobrdici a už jsem metl k autu.
K mému překvapení mne číča stále doprovázela. Hupsnul jsem do auta,
štěknul číče na pozdrav, nechal člobrdici rozloučit se s místní kámoškou a
už jsem svištěl dál, za dalším dobrodružstvím.
