Dnes vám štěknu o lese nedaleko
Chynína, místním označením Kovářova Mýť. Abych byl konkrétnější, o malém kousku lesa přibližně kilometr od
parkoviště v Chyníně. Nevím, zda to bylo pouze západem slunce, který mne
na místě potkal, ale podobně uklidňující pocit jsem už dlouho nikde neměl.
Procházku hlubokými lesy chráněné
krajinné oblasti Brdy jsem měl skoro za sebou. Navštívil jsem svá oblíbená
místa, o kterých jsem vám štěkal nedávno, a pomalu a jistě jsem se blížil na
parkoviště. Sluníčko bylo čím dál tím níže a mne, ségruši i člobrdici se
naskytla podívaná, o jaké se nikomu z nás ani nesnilo.
Tlapkal jsem hlubokým lesem po
zpevněné cestě. Ptáčci už mi do kroku nezpívali, jen mi občas nějaký zvědavka
proletěl před famfrňákem. Já si spokojeně tlapkal po kotníky v bahýnku a
rozhlížel se po okolí. Les, kterým jsem tlapkal, byl plný vysokých jehličnanů.
Kam očadlo dohlédlo, vidělo vysoké smrky. Tlapky neodolaly a najednou,
zničehonic, už jsem se pod smrky proháněl s větrem a se ségruší jako o
závod.
Takový slalom už jsem dlouho
neběhal. Co chvilku jsem oběhl smrk, co chvilku jsem minul pařez. Chvilku jsem
běžel po mechu, chvilku v trávě. Jehličí pod stromy by jeden pohledal. Kam
jsem šlápnul, všude byl život. Snažil jsem se vyhýbat stromkům, které se teprve
na světě rozhlížejí. Vyhýbal jsem se houbám všech barev a velikostí.
Čím déle jsem běhal, tím
pomalejší můj běh byl. Čím pomalejší můj běh byl, tím více maličkostí očadla
pozorovala. Co chvilku jsem se vrátil na cestu k člobrdici, aby viděla,
jak moc velkou radost z místa mám.
Už ani nevím, po kolikáté jsem se
k člobrdici vracel. Minul jsem smrk, míjel jsem kámen, když v tu
chvíli očadla zmerčila něco, co by na místě nečekala. Tlapky se na místě
zastavily a tělo mělo co dělat, aby přes ně nepřepadlo. Jakmile jsem se zastavil,
věděl jsem, že stojím na místě něčím hodně zvláštním.
V Brdech je zvykem na
vrcholcích stavět z kamenů věže. Ale jen tak v lese, nebo podél
cesty, se podobných věží moc nevidí. To
však nemohu štěknout a lesní cestě kousek za Chynínem. Tady, pod vysokým smrkem
na velkém kameni jedna taková věž stojí.
Nevím, zda se tlapky zastavily
pouze proto, že očadla zmerčila na nezvyklém místě kamennou věž. Možná to bylo
i zapadajícím sluníčkem, které kamennou věž zvláštně osvítilo. V tomto
světle již nebyla věž tak studená, jako bývá na vrcholcích nebo
v hlubokých lesích. Nyní byla věž zahalena hřejivým závojem zapadajícího
sluníčka a celé místo působilo uklidňujícím dojmem.
U věže jsem se zastavil nejenom
já. Zastavila se i ségruše a člobrdice. Nejdříve jsme pozorovali kamennou věž a
později, jako správná smečka, jsme koukali na sluníčko, které bylo čím dál tím
níže. Les kolem nás se halil do oranžové a posléze hnědé barvy a ukládal se
k nočnímu spánku. To byl pokyn pro mojí smečku. Opět jsem kopnul do vrtule
a spolu se ségruší a člobrdicí jsem upaloval k autu rychlostí, co mi
tlapky dovolily.
