O okolí městečka Žinkovy jsem vám
toho naštěkal tolik, že můžete zabalit batůžky a jít se sem podívat. Dnes vám
od toho městečka štěknu pro letošní rok naposledy. A kde jinde zakončit
putování, než u sochy Lesní paní, krásné víly, které nikdy nezmizí z tváře
úsměv.
Městečko Žinkovy jsem nechal za
chvostem a zamával mu na pozdrav. Vydal jsem se lesní cestou do hlubokého lesa
a vyhlížel překvapení, která mne tu určitě neminou. Po pravé tlapce jsem měl
rybníček, po levé tlapce snad všechny druhy keřů, které schovávají fotbalové
hřiště. Než jsem se nadál, už jsem stál na kraji hlubokého lesa.
Po pravé tlapce mne vítala
bučina, po levé tlapce les smíšený. Pod majestátními buky v koberci ze
spadaného listí na mne koukaly kameny. Převážně krásné oválné balvany, místy
porostlé mechem. Sotva očadla balvany zmerčila, tlapky se daly do pohybu a
běžely je zkontrolovat.
Svištěl jsem s větrem o
závod. Ušadla mi vlála ve větru, chvost
měl co dělat, aby vyrovnal zatáčky. Oběhl jsem buk, očmuchal jsem kámen a už
jsem letěl k člobrdici. To se ví, moc dlouho jsem se u ní neohřál. Sotva
jsem k ní doběhl, už jsem svištěl zpátky mezi buky.
Jak jsem tak svištěl bučinou,
zmerčil jsem na druhé straně cesty malou louku. Bučina nebučina, v mžiku
jsem přehupsnul cestu a už jsem lítal vysokou trávou a skákal přes padlé
stromky. Když jsem byl dostatečně vylítán, vrátil jsem se k člobrdici a už
po jejím boku hrdě kráčel vstříc novému dobrodružství.
Tlapkal jsem, co tlapka tlapku
mine. Očadla valil na všechny strany a prohlížel si nádhernou přírodu všude
kolem mne. To víte, vysoké statné buky v hřejivých barvách podzimu už
dlouho vídat nebudu. Za chvíli budou zasypané námrazou a sněhem a na sněhu, to
já budu mít jiné starosti, než se dívat po korunách stromů. To už budu vyhlížet
lesní kámoše a kontrolovat lesní bary, jestli se kámoši mají dobře. Vždyť za
sněžných procházek do lesů není nic hezčího, než najít krmelec plný voňavého
sena a okolo něj spoustu zrní.
Z myšlenek na krásnou bílou
zimu s plnými krmelci a sněhem po bříško mne vytrhlo něco, co jsem zmerčil
koutkem očadla kousek před sebou. Ať jsem však valil očadla sebevíc, viděl jsem
stále vysoké buky a velké balvany, ležící jim u kořenů. Chtě nechtě, opustil
jsem člobrdici a vydal se na průzkum.
Už jsem nesvištěl s větrem o
závod. Nyní jsem tlapkal rozvážně s famfrňákem v pohotovosti.
Chvostem jsem si vrtěl do kroku a ušadly poslouchal klidné zvuky lesa. Občas
jsem zaslechl zapět ptáčka, občas zašustil vítr ve větvích. Připadal jsem si
jak v pohádce.
Sotva se mi na mysl dostala
pohádka, uviděl jsem vílu. Stála a usmívala se na mne zpod velkého buku. Co
buku, dvou buků k sobě přitulených. Stály nad vílou jako dva strážci a
poskytovaly jí stín.
Bylo až zvláštní, že jsem se víly
nelekl. Její přívětivý obličej mne zval na kus štěku a já se nebránil.
S kebulí vztyčenou a vrtícím chvostem jsem se k víle vydal rozvážným
krokem. Nechtěl jsem, aby se mne bála. Sotva jsem k víle dotlapkal,
pozdravil jsem jí rychlým zavrtěním chvostu a ulehl jí u nohou.
To vám musím štěknout. Sotva jsem
vílu objevil, zmizelo ze mne všechno napětí. I očekávání a zvědavost zmizely do
neznáma. Tady jsem byl jenom já, víla a nakonec i člobrdice. Nad kebulí se mi
rozepěl ptáček a já si připadal, jako v krásném snu. Tohle už i na pohádku
bylo moc pohádkové. Tak klidné místo, jako u Lesní paní, byste jinde těžko
hledali.
