Nevím, jak se to mohlo stát, ale
úplně jsem vám zapomněl štěknout příběh z Obrova hradiště, které jsem
navštívil ještě na konci října. Přitom je to ták nádherné místo, že by byla
škoda se o něj nepodělit. Kdo sleduje můj Instagram, ví moc dobře, že jsem na
místě byl a také si jej patřičně užíval. Nyní na místo zavedu i vás a pevně
věřím, že i vy si Obrovo hradiště pořádně užijete.
Vyběhl jsem kopeček a než jsem se
nadál, už jsem byl v bučině. Krásné bučině zbarvené ve všech barvách
podzimu. Všude, kam mé očadlo dohlédlo, byly barevné buky. Pod buky rostou
netykavky, ale po těch už nebylo památky. I přesto, že netykavky již dávno
odkvetly, zem pod buky nebyla pokrytá pouze spadaným listím. Pod buky rostlo
tolik rostlinek, že zelená barva svítila do dálky.
Těch pěšinek, co na místě očadla
zmerčila, to byla pohádka. Nevěděl jsem, kam se vrtnout dřív. Jestli se vydat
doleva, doprava z kopečka, nebo přímo za famfrňákem do středu bučiny.
Nakonec jsem se vydal pěšinkou po levé tlapce, která mne zavedla na kraj bučiny
a začátek hustého jehličnatého lesa. Na místě jsem usoudil, že zkusím
prozkoumat jinou pěšinku a vrátil jsem se zpět k člobrdici.
Pěšinka po pravé tlapce vedla
z prudkého kopce. Tu jsem si prohlédl pouze z výšky, protože klouzat
po spadaném listí se mi nechtělo. Navíc opadané barevné listí dodávalo místu
hřejivou atmosféru, že by byla škoda ji jakkoli narušit.
Nakonec jsem se vydal přímo za
famfrňákem. Pěšinka mne vedla stále hlouběji do bučiny. Minul jsem obrovský
balvan po pravé tlapce a pokračoval stále dál. Než jsem se nadál, zjistil jsem,
že mne pěšinka zavedla na staré hradiště.
Val z kamení porostlého
mechem prozradil místo, které jsem objevil. Podél valu jsem se vydal na vrchol
s názvem Obrovo hradiště, který je označen dalším velkým balvanem. Zde
jsem však moc dlouho nepobyl. To se ví, zapózoval jsem člobrdici, ale hned co
člobrdice přestala dávat pozor, nesly mne tlapky na průzkum hradiště
s tajemným jménem Obrovo hradiště. Proč se tak hradiště jmenuje, to vám
neštěknu, co vám však štěknout mohu je to, že Obrovo hradiště je opravdu obří.
Nevěříte? Tak to já vám o něm ještě něco málo štěknu.
Sotva jsem měl vrchol Obrovo
hradiště za chvostem, tlapkal jsem podél letité oplocenky pěšinkou za val,
podél kterého jsem přitlapkal. Vytlapkal jsem na něj a nestačil mrkat očadly.
Všude, kam očadlo dohlédlo, jsem viděl pěšinky. Kebulí mi proletěla myšlenka,
že vidím více než hodně pěšinek. Pěšinka byla na každém valu, kterých je na
místě požehnaně. Pak jsem zmerčil pěšinky propojující další pěšinky. Zkrátka
jsem viděl pěšinku na pěšince.
Věděl jsem, že nemám šanci je
prozkoumat všechny. Ale prozkoumat hradiště jsem musel. Člobrdice šla po té
nejširší pěšince, co má očadla viděla. Já si vybral krásnou, sotva znatelnou
pěšinku kousek nad člobrdicí.
Chvíli jsem tlapkal, co tlapka
tlapku mine a rozhlížel se po hradišti. Už ani nevím, jak dlouho jsem tlapkal,
když jsem se přistihl, že lítám po hradišti s větrem o závod. Co chvilku
jsem oběhnul buk, co chvilku jsem přisvištěl k člobrdici. Sotva jsem člobrdici
pozdravil, už jsem zase svištěl hradištěm s větrem o závod. Netrvalo
dlouho a měl jsem celé hradiště prozkoumané. Přidal jsem se k člobrdici a
podél obrovských balvanů vedle cesty jsem Obrovo hradiště pomalu opouštěl.
Musím vám štěknout, že výlet na
Obrovo hradiště je za každé roční doby super bájo. Jen na sněhu jsem tu ještě
nebyl. Pokud bude sněhu pomálu, rád se na místo vydám. Pokud však bude sněhu
moc, výlet si raději odpustím. Cesta z Obrova hradiště do Žinkov je
z pořádného srázu. Navíc spíše než cesta je to pěšinka. Pěšinka, která
pořádně klouže a je jí jedno, jestli je jaro nebo podzim. Takže na sněhu se
této cestě raději vyhnu.
Ptáte se, proč se rád na Obrovo
hradiště vracím? No přeci proto, že se na něm můžu proběhnout a důkladně jej
prozkoumat, aniž by člobrdice musela mít strach, že se jí ztratím
z dohledu. Jak moc dobře víte, mohu být jen tak daleko, abych člobrdici
viděl a slyšel a ona zase viděla a slyšela mne.
