S mokrým kožíškem a elánem
v celém mém já jsem se vydal k pomníku bitvy 1620, která se odehrála
na louce u Kocova mlýna. Na louce již po bitvě nezůstaly ani památky. Některá
místa zarostla stromy, jinde se louky proměnily v pole, ale pradávnou
bitvu zde kromě pomníku nepřipomíná zhola nic.
Vystřelil jsem z podmáčené
louky vedle mlýna jako blesk. V mžiku jsem byl zpět na asfaltové cestě a
směřoval dále ve směru stezky do Starého Smolivce. Cesta mne již nevedla
z kopečka, ale začala se zvedat. Byl jsem na nejnáročnější části cesty.
Ne, že by se mi netlapkalo jedna
radost. Když jsem natěšený, lítám s větrem o závod. Jenže s člobrdicí
je to horší. Té se do tohohle kopečka nikdy nechce. Kdyby tu alespoň nebyla ta
nepřehledná zatáčka. Jenže zatáčka tady je a kdykoli se jen trošku vzdálím, už
musím letět zpět.
Tentokrát jsem na člobrdici
vyzrál. Vyběhl jsem kopeček rychlostí, co mi tlapky dovolily. Sotva jsem slyšel
zavolat člobrdici, vřítil jsem se do zatáčky, zpoza stromků vystrčil kebulínu a
na člobrdici vyplázl svůj nádherný dlouhý jazyk. V očadlech jsem měl
všechny čertíky, kteří člobrdici sdělili, že si dělám legraci.
Po dlouhé době jsem konečně
zmerčil člobrdici v zatáčce. Už bylo na čase. Pomník bitvy 1620 jsem měl
skoro celý prozkoumaný. To se ví, nejdříve jsem prozkoumal ohniště a místo pro
odpočinek. S prohlídkou pomníku jsem čekal na člobrdici. K pomníku
mne samotného nepouští a v tandemu se ségruší tuplem ne.
S člobrdicí a ségruší po
boku jsem konečně dotlapkal k pomníku. Stále jej stráží majestátní dub, ze
kterého opadalo tolik žaludů, že se divím, že je ještě žádný kámoš nezbaštil.
Jinak je u pomníku vše tak, jak má být. Nápis, že na místě dne 6. října 1620
padlo 200 mužů, je stále čitelný. Cedule s bližšími informacemi je na
místě též.
Se zjištěním, že se u pomníku
vůbec nic nezměnilo, jsem s radostí upaloval na kopeček. Les, který jsem
měl celou cestu po pravé tlapce, skončil a očadla zmerčila udržovanou polní
cestu, kterou tu nikdy předtím neviděla. Už už mne po ní tlapky chtěly zanést
na neprozkoumané místo, když mne člobrdice opět zavolala zpět.
Vracet k člobrdici se mi ani
za steak nechtělo, ale poslouchat se musí. Vrátil jsem se k člobrdici a po
jejím boku došel k oné neprozkoumané polní cestě. Když jsem u cesty stál a
pořádně jsem se rozhlédl, očadla uviděla dřevěné domky. V tu chvíli jsem
věděl, proč mne člobrdice volala zpátky. Na cestě nestály obyčejné domky. Byly
to domky pro kámošky včelky. A ty se rušit nevyplácí. Navíc nyní, když už
chrapouňují, by se rušit neměly.
