Stromy, pod kterými jsem tlapkal k Partyzánské
studánce, byly tak krásně barevné, až mne očadla přecházela. Tlapkal jsem sice
po zpevněné cestě, ale do tlapek mne netlačila. Musím vám štěknout, že jsem jí
moc nevnímal. Měl jsem co dělat, abych si prohlédl všechny ty krásné barvy
kolem a na cestu, po které jsem tlapkal, jsem se vůbec nesoustředil.
Po pravé tlapce jsem měl les s vysokými
buky. Po tlapce levé tlapce hustý smíšený les. Zpevněná cesta lesy oddělovala,
jako by nechtěla, aby se do krásné bučiny dostal jiný stromek než buk. Tlapkal
jsem po cestě a rozhlížel jsem se kolem. Pozoroval jsem barvy podzimu a
poslouchal ptáčky, kteří občas zašvitořili ve větvích. Nevěděl jsem, kam se
dívat dříve, protože všude, kam se očadlo podívalo, bylo na co se koukat.
Cesta mi utíkala od tlapek.
Bučina po pravé tlapce se neměnila. Jen za bučinou se občas objevila skála,
jinde skalka. Les po levé tlapce byl však každou chvilku jiný. Chvilku vysoké
jehličnany soutěžily s buky, kdo bude vyšší. O kousek dál už jsem tlapkal
podél tak hustého lesa, že jsem měl očadla, ušadla i famfrňák na stopkách a všemi
smysly jsem se snažil odhalit každého lesního kámoše, který v houští přebývá.
Co chvilku jsem na cestě objevil
louži. O mrňousek dál bahýnko, ve kterém bylo tolik stop, že i člobrdice
poznala, že v místě bydlí kromě srnek a srnečků a kamarádi kanci. To se
ví, v těchto místech jsem pro jistotu zrychlil a ve chvíli, kdy famfrňák
kámoše kance i navětřil, kopnul jsem do vrtule a upaloval se proběhnout
bučinou, která mne k proběhnutí sváděla už hodně dlouho.
Sotva jsem cestu, po které
tlapkala ségruše s člobrdicí, vyměnil za běh bučinou, už jsem netlapkal
sám. Ségruše mne samozřejmě musela následovat. To se ví, musel jsem vymyslet
nějakou lumpačinu, když už jsem měl ségruši po boku. Pořádně jsem jí prohnal
kožich a než jsem se nadál, už skákala přes cestu a najednou stála v jehličnatém
lese.
Ségrušino zastavení přišlo
zničehonic. Bylo tak podezřelé, že jsem nechal běhání pod buky a vypravil se za
ségruší. Stála u kamene a koukala do díry, u které jsem zmerčil dnes již sotva
patrné kamenné obložení. V tu chvíli mi to doštěklo. Ségruše objevila dnes
již zapomenutou Partyzánskou studánku.
Nevím, zda to byla náhoda, nebo o
studánce věděla. Co se jí však musí nechat je, že už i ségruše je regulérní
tulák, který objeví zajímavá místa a dokonce i oznámí, že je objevil. Co však
ségruše neobjevila, byly super bájo lázně a pramínek mezi nimi a Partyzánskou
studánkou. Ty jsem musel objevit já.
To se ví, že jsem se neláznil. Na
láznění už není póčo. Ale kámoši divočáci se tu lázní často a určitě rádi.
Podle stop, co tu nechali, sem nechodí jen jedna rodinka. To mne však vůbec
nepřekvapuje. Houština kolem lázní přímo vybízí k tomu, aby byla obydlená.
